Článek
Druhou taky.
Asi po půl roce zůstal ležet na polici.
O několik let později jsem ho našla v krabici s autíčky a chtěla ho vyhodit.
David mi ho vzal z ruky.
„Toho ne.“
„Vždyť si s ním nehraješ.“
„No a?“
Vrátila jsem ho do krabice.
David mi začal říkat mami někdy v první třídě.
Nevím přesně kdy.
Pamatuju si jen jedno ráno.
Nemohl najít penál.
„Mami, nevíš, kde ho mám?“
Potom se zarazil.
Já taky.
Penál ležel pod stolem.
„Tady.“
„Jo.“
Vzal si ho.
Od té doby to říkal.
Lenku oslovoval jménem.
Když přijela, řekl:
„Ahoj, Lenko.“
Když odjížděla:
„Tak čau.“
Nikdy jsem mu neřekla, jak jí má říkat.
Ani ona ne.
Lenka někdy přijela na narozeniny.
Jednou přivezla dálkově ovládané auto, které bylo skoro tak dlouhé jako konferenční stolek.
„Tohle jsi nemusela.“
„Bylo ve slevě.“
„Určitě.“
Podívala se na mě.
„Fakt.“
David už klečel na zemi a trhal papír.
Auto jezdilo příliš rychle a bouchalo do nábytku.
Petr se smál.
Já taky.
Když Lenka odcházela, David ji objal.
Pak zavřel dveře a vrátil se k autu.
Lenka stála ještě chvíli venku.
Viděla jsem přes sklo její bílé rukávy.
Potom odešla.
Auto se rozbilo asi za dva měsíce.
Petr ho opravil.
Rozbilo se znovu.
Nakonec zmizelo ve sklepě.
David vyrostl.
Odstěhoval se do Prahy.
Když volal, většinou něco hledal.
„Nemám u vás rodný list?“
Měl.
„Nevíš, jak se dělá jíška?“
Věděla jsem.
„Mám tu kuře od pondělí.“
„Vyhoď ho.“
„Je středa.“
„Vyhoď ho.“
Petr říkal, že David používá telefon místo internetu.
„Internet mu neřekne, že je blbej.“
„Ty mu to taky neříkáš.“
„Ale můžu.“
Po dvacítce začal David vídat Lenku častěji.
Řekl mi to jednou u oběda.
„Zítra jdu s Lenkou na výstavu.“
„Na jakou?“
Nevěděl.
Později šli do kina.
Jednou jí montoval nějakou skříň.
„A povedlo se?“
„Skříň stojí.“
„To nebyla otázka.“
„Tak jo.“
Postupně jsem o Lence začala vědět věci, které mi David řekl mimochodem.
Že má novou práci.
Že si pořídila kočku.
Že nesnáší koriandr.
Že si koupila příliš velkou pohovku a nevešla jí do výtahu.
Nevěděla jsem, že koriandr nesnáší.
Přitom jsem ji znala skoro dvacet let.
Před promocí David zavolal.
„Přijede i Lenka.“
„Dobře.“
„Jen ať víš.“
„Vím.“
„Jak můžeš vědět, když jsem ti to právě řekl?“
„Teď už to vím.“
Zasmál se.
„Tak čau.“
„Čau.“
Na promoci jsem koupila tmavomodrý kostým.
Petr tvrdil, že je černý.
„Je modrý.“
„Dobře.“
„Vidíš to?“
„Vidím, že když řeknu černý, tak se pohádáme.“
Neodpověděla jsem.
Lenka přijela pár minut před začátkem.
Měla světlé šaty a bílé sako.
Přinesla jednu slunečnici zabalenou v hnědém papíru.
Já měla kytici.
Aneta taky.
„Ahoj,“ řekla Lenka.
„Ahoj.“
Políbily jsme se na tvář.
Nevím, kdy jsme s tím začaly.
Uvnitř seděla mezi Petrem a Anetou.
Já na druhé straně Petra.
David šel pro diplom.
Když zaznělo jeho jméno, Petr začal tleskat první.
Lenka potom.
Já nevím.
Možná všichni současně.
Venku bylo horko.
Lidé stáli na schodech, fotografovali se a dávali si květiny.
David měl chvíli v ruce tři kytice najednou.
„Tohle nemám kam dát.“
„Tak mi je dej.“
Podal mi dvě.
Slunečnici si nechal.
Nevím, jestli náhodou.
Fotili jsme se.
Nejdřív David s námi.
Pak s Anetou.
Pak se spolužáky.
Lenka několikrát nabízela, že bude fotografovat.
„Pojď sem,“ řekl jí David.
„Já vás vezmu všechny.“
„Ne. Pojď.“
Postavila se vedle něj.
Já stála z druhé strany.
Petr předal telefon Anetinu manželovi.
„Trochu k sobě,“ řekl.
Posunuli jsme se.
Lenka zůstala o krok stranou.
David natáhl ruku.
„Mami, pojď blíž.“
Lenka se na něj podívala.
Potom se pohnula.
Já ne.
David měl jednu ruku kolem ní a druhou kolem mě.
„Hotovo,“ řekl Anetin muž.
„Ještě jednu.“
Udělali jsme ještě jednu.
Pak už David někoho zahlédl a odešel.
Lenka se podívala na zem.
„Spadl ti papír,“ řekla jsem.
Hnědý obal od slunečnice ležel u jejích bot.
Sehnula se pro něj.
„Díky.“
V restauraci přidali k našemu stolu jednu židli.
Číšník ji přisunul mezi Davida a Petra.
Lenka si tam sedla.
Objednali jsme víno.
Já vodu.
„Ty nechceš?“ zeptal se Petr.
„Ne.“
Dál se neptal.
David vyprávěl o spolužákovi, který při promoci málem zakopl.
Lenka se smála.
Když se smála, nakláněla hlavu dozadu.
David to dělal stejně.
Nikdy jsem si toho nevšimla.
Číšník přinesl jídlo.
David si objednal něco s koriandrem.
„Tohle bych nemohla,“ řekla Lenka.
„Já vím.“
David jí podal košík s pečivem.
„Mami, dáš mi vodu?“
Podívala jsem se na něj.
Díval se na mě.
Lahev stála přede mnou.
Podala jsem mu ji.
„Díky.“
Jedli jsme dál.
Dort jsem přinesla já.
David tvrdil, že jsem ho neměla kupovat.
Snědl dva kusy.
Když jsme se loučili, objal mě.
„Díky, mami.“
Potom objal Lenku.
Neslyšela jsem, co jí řekl.
Cestou domů seděl dort na zadním sedadle.
Zůstal skoro půlka.
Petr řídil.
„Je tam klimatizace moc?“
„Ne.“
Po chvíli ji zeslabil.
Doma jsem dort dala do lednice.
Musela jsem přesunout dvě sklenice okurek.
Telefon několikrát zavibroval.
Fotografie.
David jich poslal do rodinné skupiny přes dvacet.
Prohlížela jsem je jednu po druhé.
Na jedné měl zavřené oči.
Na jiné se Petr díval jinam.
Pak tam byla ta společná.
David uprostřed.
Lenka z jedné strany.
Já z druhé.
Obě jeho ruce kolem našich ramen.
Přiblížila jsem fotografii.
Ne jeho.
Lenku.
Dívala se na Davida.
Ne do objektivu.
Telefon jsem položila.
Druhý den jsem šla do práce.
V poledne David volal.
„Co děláš?“
„Jím.“
„Co?“
„Polívku.“
„Jakou?“
„Proč tě to zajímá?“
„Nevím.“
Chvíli jsme mluvili.
O jeho práci.
O pronájmu.
O tom, že musí vrátit talár.
Když jsme končili, řekl:
„Tak ahoj, mami.“
„Ahoj.“
Po práci jsem se zastavila v obchodě.
Koupila jsem mléko, chleba a rajčata.
U pokladny mi přišla zpráva.
Byla od Lenky.
Psaly jsme si jen několikrát do roka.
Máš prosím tu společnou fotku v lepší kvalitě?
Stála jsem s telefonem v ruce.
Pokladní načetla rajčata.
„Tašku?“
„Prosím?“
„Chcete tašku?“
„Ne.“
Zaplatila jsem.
Venku jsem si sedla na lavičku.
Našla jsem fotografii.
Mohla jsem jí poslat tu, na které jsme byli všichni.
Měla jsem ještě jinou.
Anetin muž fotografoval několikrát.
Na té druhé se David smál.
Lenka už se dívala do objektivu.
Já jsem se ale zrovna dívala na Davida.
Chvíli jsem přepínala mezi oběma snímky.
Pak jsem poslala druhý.
Lenka odpověděla skoro hned.
Děkuju. Je krásná.
Nic dalšího.
Doma jsem otevřela skříň v Davidově bývalém pokoji.
Hledala jsem letní peřinu.
Na horní polici byla stará krabice.
Autíčka.
Školní výkresy.
Několik sešitů.
A zelený dinosaurus.
Karel.
Měl pořád jen jedno oko.
Sedla jsem si s ním na postel.
Nevím, proč jsem ho vytáhla.
Po chvíli jsem ho vrátila.
Když jsem krabici zasouvala zpátky, zazvonil telefon.
Lenka.
Nezvedla jsem ho včas.
Za chvíli přišla zpráva.
Promiň, omylem.
Napsala jsem:
V pohodě.
Potom ještě:
Kdybys chtěla, mám těch fotek víc.
Tři tečky se objevily skoro okamžitě.
Zmizely.
Pak znovu.
Ráda.
Poslala jsem jí šest.
Na poslední byla sama s Davidem.
David měl ruku kolem jejích ramen.
Lenka se smála.
Tu fotografii jsem předtím dlouho neotevřela.
Teď jsem ji poslala jako první.
