Článek
Byl to obyčejný čtvrtek. V šatně mi Zdena strkala pod nos telefon, že prý jestli jsem to viděla, jaká krásná svatba, její neteř tam byla za svědkyni. Koukám na fotky, mladí lidi, stodola někde na Vysočině, světýlka. A na třetí fotce moje Lucka. V bílých šatech. S kyticí.
Řekla jsem Zdeně, že mi není dobře, a šla jsem si sednout na záchod. Seděla jsem tam přes hodinu. Pořád jsem si tu fotku přibližovala a hledala jsem na ní chybu. Že to není ona. Že je to nějaký kostým. Bylo jí to podobné celé, i ten vzdorovitý ksicht, co dělá od tří let, když ví, že něco provedla.
Svatba byla tři týdny předtím. Tři týdny chodila moje dcera po světě vdaná a já jsem jí mezitím dvakrát volala kvůli bramborám ze zahrádky.
Já jsem jí nikdy nelhala
Aby bylo jasno, vychovala jsem ji sama. Její otec se na nás vykašlal, když jí byly čtyři. Dřela jsem na dvě směny a Lucka nikdy neměla hlad a nikdy neměla děravé boty. A jednu věc jsem si zakázala od začátku: nebudu jí lhát. Moje matka mi celý život mazala med kolem pusy a pak jsem si v osmnácti připadala jako blbec, když jsem zjistila, jak svět doopravdy chodí.
Tak jsem Lucce říkala pravdu. Když v páté třídě zpívala na besídce a bylo to falešně, řekla jsem jí to doma na rovinu, ať se radši věnuje něčemu, na co má. Když si ve dvaceti přivedla toho prvního, Martina, řekla jsem jí u večeře, že je to lempl a že s ním bude nešťastná. Rozešli se za půl roku, tak asi jsem měla pravdu, ne? Když si zkoušela šaty na maturitní ples, řekla jsem jí, že v tom střihu vypadá jako válec a ať si vezme něco tmavšího. Ona se pak celý večer fotila jen od pasu nahoru a já jsem to brala tak, že mi dala za pravdu.
Nikdy jsem jí neřekla nic ve zlém. Všechno to bylo proto, aby jí to jednou neřekl někdo cizí a hůř.
Telefonát, který si přehrávám každou noc
Ten čtvrtek večer jsem jí zavolala. Zvedla to po dlouhé době hned.
„Tak gratuluju,“ řekla jsem. „Zdena z práce má hezký fotky.“
Bylo dlouho ticho. Pak řekla: „Mami, já jsem ti to chtěla říct. Po svatbě. Až to bude hotový a nepůjde to vzít zpátky.“
„Já jsem tvoje matka, Lucie. Já jsem tě vychovala. Cizí lidi tam byli a já ne?“
A ona začala brečet a řekla mi větu, kterou slyším pořád: „Mami, já jsem jednou v životě chtěla den, kdy mi nikdo neřekne, co mám špatně. Víš, co jsem si představovala pokaždý, když jsem si zkoušela svatební šaty? Tvůj obličej. Jak se na mě podíváš a řekneš mi, že vypadám jako válec. Je mi třicet dva a já jsem se v tý zkušebně klepala kvůli něčemu, cos řekla, když mi bylo devatenáct.“
Řekla jsem jí, že to je přece nesmysl, že kvůli jedné větě z plesu se nevynechává matka na svatbě. Že jsem jí vždycky říkala věci na rovinu, protože ji mám ráda. A ona na to úplně tiše: „Já vím, mami. Ty tomu vážně věříš. Proto jsi tam nemohla být.“
Pak se omluvila, že už musí jít, že má Tomáš, teda manžel, večeři. Manžel. Ani jsem nevěděla, že se ten kluk jmenuje Tomáš. Znala jsem ho jako „toho novýho“.
Krabice ve špajzu
Čekala jsem, že se ozve. Neozvala se. Tak jsem za čtrnáct dní upekla její oblíbenou bublaninu, sedla na autobus a jela za ní neohlášeně, jako vždycky. Otevřel mi ten Tomáš. Slušně mě pozval dál, Lucka byla nakoupit. A já jsem u nich v předsíni uviděla krabici s nádobím a na ní fixou napsáno „od mámy Květy“.
Květa je jeho matka. Na těch svatebních fotkách jsem si jí tenkrát ani nevšimla, ale teď jsem si je doma znovu prošla všechny. Je tam na jedenácti. Zapíná Lucce šaty. Drží jí kytici. Na jedné fotce se moje dcera směje s hlavou opřenou o její rameno a Květa jí drží ruku na vlasech, jako se drží dítě.
Jedenáct fotek. Cizí ženská odvedla moji dceru k oltáři a já jsem se to dozvěděla v šatně od Zdeny.
Tomáš mi u kafe řekl, opatrně, slušný kluk, to se musí nechat: „Hano, Lucka vás má ráda. Ona o vás mluví často. Jen se vás strašně bojí.“ Bojí. Vychovala jsem ji sama, nikdy jsem na ni nevztáhla ruku, nikdy jsem jí nelhala. A ona se mě bojí a k oltáři ji vede paní Květa, která jí, jak jsem pochopila, říká „zlatíčko“ a všechno jí chválí. To se to chválí, když jste ji nemusela vychovávat.
Konec vám nenapíšu, protože žádný nemám
Bublaninu jsem tam tenkrát nechala na lince a jela domů. Lucka mi večer napsala SMS: „Díky za bublaninu. L.“ Nic víc. Čtyři slova a tečka.
Od té doby si píšeme takhle. Já napíšu dlouhou zprávu, ona odpoví dvěma slovy. Minulý týden mi napsala, že budou mít v květnu miminko. Napsala jsem jí zpátky, že to je krásná zpráva a že doufám, že u toho už budu smět být. Odepsala za dva dny: „Uvidíme, mami.“
Sedím teď večer v kuchyni a píšu jí zprávu, kde chci napsat, že mě to mrzí. A pořád ji mažu, protože nevím, co přesně by mě mělo mrzet. Že jsem jí nelhala? To by mě mrzet nemělo. Tak to tam nakonec nenapíšu a pošlu jí zase jenom recept na tu bublaninu, o který si kdysi říkala. Třeba jí ho jednou upeče Květa.
