Článek
Stála u těstovin a držela v každé ruce jedno balení. Jedno bylo v akci jen při koupi dvou kusů, což jí připadalo jako podvod založený na tom, že lidé neumějí počítat.
„Paní Aleno?“
Otočila se.
Ženě mohlo být něco přes čtyřicet. Měla krátké tmavé vlasy, červený kabát a v košíku tři avokáda.
Dívala se na Alenu s jistotou, která byla nepříjemná jen proto, že ji Alena nedokázala opětovat.
„Ano?“
„Já jsem věděla, že jste to vy.“
Alena se automaticky usmála.
„My se známe?“
„Vy si mě pamatovat nebudete.“
Tohle slýchala celý profesní život.
V obchodě. V tramvaji. Na poště. Jednou u moře v Chorvatsku.
Vy jste mi dávala injekce.
Vy jste pracovala na interně.
Vy jste byla u mé maminky.
Pamatujete na pana Dvořáka z pokoje osm?
Někdy se jí obličej spojil se jménem.
Častěji ne.
Za jednačtyřicet let prošly oddělením tisíce lidí. Alena si nikdy nepočítala kolik. Neměla ráda čísla, která měla dokazovat význam života.
„Kdy jste u nás byla?“ zeptala se.
„V roce 2003.“
Alena se zasmála.
„Tak to po mně chcete skoro zázrak.“
Žena přikývla.
„Bylo mi sedmnáct.“
„Na interně?“
„Ano.“
Řekla své jméno.
Lucie Novotná. Teď Horská.
Nic.
Alena měla v hlavě prázdné místo a začínala cítit povinnost ho něčím zaplnit.
„Co vám tehdy bylo?“
Lucie se podívala stranou.
„Byla jsem tam asi tři týdny.“
„To už je opravdu dlouho.“
„Já vím.“
Chvíli stály proti sobě mezi těstovinami a instantními omáčkami.
Lucie nakonec řekla:
„Vy jste u mě jednou v noci zůstala.“
Alena sevřela balení špaget.
„Jak zůstala?“
„Seděla jste se mnou.“
„Já?“
„Ano.“
„Celou noc?“
Lucie se usmála.
„V mojí paměti skoro celou.“
Alena se také usmála, ale ta formulace se jí nelíbila.
V mojí paměti.
Jako by už dopředu připouštěla, že existuje ještě jiná verze.
„Já si vás opravdu nevybavuju.“
„To vůbec nevadí.“
Lucie to řekla rychle.
Příliš rychle.
Pak položila ruku na držadlo košíku.
„Chtěla jsem vám jen říct děkuju.“
„Za co?“
Lucie se zarazila.
„Za tu noc.“
Alena stála s těstovinami v ruce a nevěděla, co se od ní očekává.
„Nemáte zač.“
To byla nejhorší možná odpověď.
Poznala to okamžitě.
Lucie ale přikývla.
„Mějte se hezky.“
Odešla.
Alena nakonec koupila obě balení.
Milan byl v obýváku a díval se na biatlon.
„Potkala jsem pacientku.“
„Hm.“
„Tvrdila, že jsem s ní v nemocnici proseděla noc.“
„Tak jsi proseděla.“
„Nepamatuju si ji.“
„To se stává.“
„Ale celou noc?“
Milan ztlumil televizi.
„Aleno, kolik jsi měla nočních?“
„Nevím.“
„Tak tisíc? Dva tisíce?“
„To není podstatný.“
„Právě že asi je.“
Alena začala vyndávat nákup.
Dvě balení těstovin ji podráždila.
„Já bych celou noc u jednoho člověka sedět nemohla. Byla jsem na oddělení sama s další sestrou.“
„Tak třeba přehání.“
„To si taky myslím.“
Milan znovu zesílil zvuk.
Aleně vadilo, jak ochotně přijal vysvětlení, které si sama před chvílí přála.
„Jmenovala se Lucie.“
„Dobře.“
„Bylo jí sedmnáct.“
Milan se otočil.
„A?“
„Nic.“
Neuměla vysvětlit, proč ji to znepokojuje.
První týden v důchodu byl Aleně příjemný.
Druhý už méně.
Třetí zjistila, že den je překvapivě dlouhá jednotka času, pokud člověk nikam nemusí.
Vstávala pořád v šest.
Tělo nevědělo, že pracovní smlouva skončila.
Udělala kávu.
Poslechla zprávy.
V půl sedmé měla chuť někam vyrazit.
V sedm si připadala směšně.
Nemocnici opustila po jednačtyřiceti letech během čtyřiceti minut.
Dostala květinu, poukaz do restaurace a dort, který nejedla, protože byl moc sladký.
Primář pronesl řeč.
Dana plakala.
Mladé sestry ji objaly.
Pak vyklidila skříňku.
V osm čtyřicet seděla v tramvaji s igelitovou taškou, ve které měla boty, hrnek a krém na ruce.
To bylo všechno.
Čekala nějaký pocit.
Úlevu.
Smutek.
Hrdost.
Místo toho přemýšlela, jestli nezapomněla ve skříňce nabíječku.
Teď měla Lucii.
Cizí žena jí tvrdila, že jedna dávno zapomenutá noc něco znamenala.
Alena se k tomu vracela při mytí koupelny, při cestě na poštu i večer v posteli.
Neuměla rozhodnout, jestli chce, aby to byla pravda.
V komoře měla krabici se starými diáři.
Milan jim říkal kronika směn.
Alena si je nikdy nevedla jako deník.
Jen potřebovala vědět, kdy pracuje.
N
R
D
Dovolená.
Zubař.
Třídní schůzka.
V některých letech byly mezi směnami poznámky k dětem.
Jana – lyžák zaplatit.
Pavel 15:30 ortodoncie.
Milan vyzvedne.
Rok 2003 našla mezi dvěma tenčími diáři.
Jana tehdy měla čtrnáct.
Pavel jedenáct.
Alena listovala měsíc po měsíci.
Lucie jí neřekla, kdy přesně byla v nemocnici.
Najednou ji to rozzlobilo.
Jako by jí někdo zadal úkol a zatajil polovinu údajů.
V květnu našla:
N – šílená služba.
V červnu:
N. Jana sama doma. Milan Praha.
Zastavila se.
Nevěděla, proč si to napsala.
Milan tehdy jezdil pracovně do Prahy několikrát za měsíc.
Jana byla ve čtrnácti dost velká, aby zůstala pár hodin sama.
Pavel pravděpodobně spal u babičky.
Mohlo to být cokoli.
Listovala dál.
N – ta mladá 17.
Alena položila prst na řádek.
Nic dalšího.
Datum bylo 18. září.
Seděla na podlaze komory.
Tři slova.
ta mladá 17
Mohla to být Lucie.
Nemusela.
Přesto okamžitě zavolala Daně.
„Pamatuješ nějakou sedmnáctiletou holku v září 2003?“
„Aleno.“
„Co?“
„Je rok 2026.“
„Já vím.“
„Tak proč se mě ptáš na září 2003?“
Vysvětlila jí supermarket.
Dana chvíli mlčela.
„Lucie Novotná mi něco říká.“
Alena se narovnala.
„Vážně?“
„Ne.“
„Dano.“
„Co chceš slyšet? Že si pamatuju každého pacienta?“
„Bylo jí sedmnáct.“
„To už jsi říkala.“
„Prý jsem u ní seděla.“
„Tak jsi seděla.“
„Já nesedávala.“
Dana se zasmála.
„U mladých jsi byla měkká.“
„To vůbec.“
„Byla.“
„Kdy?“
„Pamatuješ si toho kluka po otravě?“
„Ne.“
„Tak vidíš.“
Alena zavěsila podrážděná.
Nechápala, co má dokazovat fakt, že si nepamatuje ani dalšího člověka.
O dva dny později zavolala Janě.
Dcera bydlela v Olomouci a učila na gymnáziu.
Mluvily nejdřív o dětech.
Pak Alena řekla:
„Pamatuješ si září 2003?“
Jana se rozesmála.
„Mami, prosím tě.“
„Bylo ti čtrnáct.“
„To dokážu spočítat.“
„Táta byl asi v Praze.“
Na druhé straně bylo ticho.
„Proč se ptáš?“
Alena jí řekla o Lucii.
Čekala, že Jana bude stejně pobavená jako Milan.
Nebyla.
„Osmnáctýho září?“ zeptala se.
„Asi.“
„To si pamatuju.“
Alena se podívala na datum znovu.
„Jak?“
„Protože jsme se pohádaly.“
„My dvě?“
„Jo.“
„Kvůli čemu?“
Jana mlčela.
„Nevím přesně.“
„Tak jak víš, že to bylo tehdy?“
„Protože táta byl v Praze.“
Alena čekala.
„A Pavel spal u babičky.“
„To sedí.“
„Já jsem měla druhý den něco ve škole.“
„Co?“
„Nevím. Asi referát.“
„A pohádaly jsme se?“
„Ty sis to nepamatovala už druhej den.“
Ta věta Alenu podráždila.
„Tak to asi nebylo nic velkého.“
Jana se zasmála.
Nebyl to veselý smích.
„Pro tebe ne.“
Alena vstala ze židle.
„Co jsem udělala?“
„Nic.“
„Tak vidíš.“
„Mami.“
„Co?“
„Já jsem tě prosila, jestli bys tu noční nevyměnila.“
Alena se snažila něco najít.
Prázdno.
„Proč?“
„Protože jsem nechtěla být sama.“
„Ve čtrnácti?“
„Ano, ve čtrnácti.“
„A proč jsi měla být sama?“
„To už si fakt nepamatuju. Byla jsem rozhozená. Ve škole se něco stalo.“
„A já jsem šla do práce.“
„Ano.“
„Musela jsem.“
„Já vím.“
„Nemohla jsem prostě nepřijít.“
„Já vím.“
Alena slyšela, jak se jí mění hlas.
„Tak co mi vlastně vyčítáš?“
„Nic.“
„Zní to jinak.“
„Ty ses ptala.“
To byla pravda.
„A co se stalo?“
„Nic. Byla jsem doma.“
„Takže jsi byla v pořádku.“
Na druhém konci bylo několik vteřin ticho.
„Jo,“ řekla Jana. „Byla jsem v pořádku.“
Po hovoru seděla Alena dlouho u kuchyňského stolu.
V diáři měla na tom dni jen:
N – ta mladá 17.
O vlastní dceři nic.
Lucii znovu potkala až o dva týdny později.
Tentokrát ji Alena viděla první.
Stála u rajčat.
Mohla kolem ní projít.
Místo toho řekla:
„Paní Lucie.“
Lucie se otočila.
„Dobrý den.“
„Můžu vás pozvat na kávu?“
Sedly si v malé kavárně u supermarketu.
„Já jsem tu noc asi našla,“ řekla Alena.
Lucie se pousmála.
„Vážně?“
„Měla jsem napsáno sedmnáctiletá pacientka.“
„Tak to jsem mohla být já.“
„Mohla.“
Alena čekala, jestli Lucie bude zklamaná.
Nebyla.
„Co se tehdy stalo?“
Lucie sklopila oči ke kávě.
„Já vám to minule neřekla celý.“
Alena pocítila podráždění.
„Proč?“
„Protože jsem vás nechtěla přepadnout mezi těstovinama s celým svým životem.“
To dávalo smysl.
Lucii bylo sedmnáct.
Několik měsíců skoro nejedla.
Omdlévala.
Rodiče se rozváděli a každý z nich se snažil dokázat, že za její stav může ten druhý.
„Já jsem tehdy chtěla domů.“
„To jste říkala.“
„Ne domů.“
Lucie se na ni podívala.
„Chtěla jsem prostě odejít.“
Alena pochopila.
„Z oddělení.“
Lucie přikývla.
„Měla jsem sbalenou tašku.“
Alena poslouchala.
Stále nic nepoznávala.
„Vy jste mě našla na chodbě.“
„A?“
„Řekla jste, že jestli budu chtít odejít ráno, nikdo mě nepřiváže k posteli. Ale že je půl druhé, venku leje a poslední autobus už stejně jel.“
Alena se pousmála.
„To zní jako já.“
„Já vím.“
„A potom?“
„Udělala jste mi čaj.“
„Jaký?“
Lucie se rozesmála.
„To si fakt nepamatuju.“
Ta odpověď Alenu překvapivě potěšila.
„A seděla jste se mnou.“
„Celou noc?“
Lucie zavrtěla hlavou.
„Ne.“
„Minule jste říkala—“
„Říkala jsem skoro celou. Ale když o tom přemýšlím, určitě jste odcházela. Chodila jste za ostatníma pacientama.“
Alena přikývla.
„To bych musela.“
„Já vím.“
„Jak dlouho jsem tam byla?“
„Nevím.“
„Hodinu?“
„Možná.“
„Dvě?“
„Možná.“
Lucie se usmála.
„V sedmnácti je hodina strašně dlouhá.“
Poprvé Alenu napadlo, že Luciina vzpomínka nemusí být přesná, aby byla pravdivá.
„Co jsem vám říkala?“
„Hodně věcí.“
„Například?“
Lucie se zamyslela.
„Že člověk v sedmnácti nemusí vědět, jak bude vypadat jeho život.“
„To je rozumný.“
„Jo.“
„Řekla jsem ještě něco chytrýho?“
Lucie se zasmála.
„Taky jste říkala, že jogurt není večeře.“
„To už zní víc jako já.“
Chvíli mlčely.
„Vy jste mi tenkrát hodně pomohla,“ řekla Lucie.
Alena se podívala z okna.
„Možná jsem jen měla službu.“
„To se nevylučuje.“
Alena se k ní otočila.
„A víte jistě, že jsem to byla já?“
Lucie se zarazila.
„Myslím, že ano.“
„Myslíte?“
„Pamatuju si váš obličej.“
„Po třiadvaceti letech.“
„Ano.“
„A jméno?“
„To jsem si dohledala později.“
„Takže jste nevěděla, jak se jmenuju.“
„Ne.“
Alena chvíli mlčela.
„Takže jste si mohla splést sestru.“
Lucie se usmála.
„Mohla.“
Alena čekala, co bude dál.
„Vadilo by vám to?“ zeptala se Lucie.
Nevěděla.
To ji překvapilo nejvíc.
Večer zavolala Janě.
„Pamatuješ si, proč jsi tehdy nechtěla být sama?“
„Mami.“
„Jen mě to zajímá.“
„Pohádala jsem se s holkama.“
„Kvůli čemu?“
„Nevím.“
„Takže si to taky nepamatuješ.“
„Ne všechno.“
Alena se opřela o kuchyňskou linku.
„A já jsem ti řekla co?“
„Že musím do práce.“
„To byla pravda.“
„Já vím.“
„A pak?“
„Pak jsi odešla.“
„Nic víc?“
Jana chvíli přemýšlela.
„Udělala jsi mi topinky.“
Alena se usmála.
„Tak vidíš.“
„A řekla jsi, že kdyby něco, mám zavolat babičce.“
„No.“
„A já jsem ti řekla, že nechci babičku.“
„To si nepamatuju.“
„Já jo.“
Alena zmlkla.
„Byla jsi na mě hodně naštvaná?“ zeptala se.
„Tehdy jo.“
„A teď?“
„Teď už ne.“
Alena nevěděla, proč jí to nepřineslo úlevu.
„Jani.“
„Hm?“
„Já jsem asi tu noc seděla s nějakou cizí holkou.“
Dcera mlčela.
„S tou pacientkou?“
„Asi.“
„Aha.“
„Vadí ti to?“
„Teď?“
„Ano.“
Jana se zasmála.
„Mami, je mi sedmačtyřicet.“
„To není odpověď.“
„Nevím.“
Byla to přesně odpověď, kterou Alena nechtěla.
O několik dní později otevřela diář znovu.
18. září
N – ta mladá 17.
Nad tím bylo menším písmem:
Milan Praha. Pavel máma. Jana doma.
Toho si předtím nevšimla.
Čtyři krátké poznámky.
Čtyři lidé.
Jeden večer.
Pro Alenu to tehdy nejspíš nebyl nijak významný den.
Odjela do práce.
Rozdala léky.
Změřila tlaky.
Možná našla Lucii na chodbě.
Možná u ní hodinu seděla.
Ráno se vrátila domů.
Jana pravděpodobně už spala.
Nebo byla vzhůru.
Alena nevěděla.
Najednou ji napadlo zavolat a zeptat se.
Neudělala to.
Lucie jí před Vánoci poslala pohlednici.
Nebyla na ní žádná dlouhá zpráva.
Jen:
Bylo hezké vás znovu potkat. A i kdybych si některé věci po těch letech pamatovala jinak, děkuju za to, co si pamatuju.
Alena si ji přečetla dvakrát.
Milan stál za ní.
„To je ta pacientka?“
„Ano.“
„Tak už víš, že jsi to byla?“
Alena položila pohlednici na stůl.
„Ne.“
„To ti nevadí?“
Dřív by řekla ano.
Teď nevěděla.
Pohlednici založila do diáře k 18. září.
Chvíli tam ležela.
Pak ji vytáhla.
Otevřela telefon a napsala Janě:
Pamatuješ si ty topinky?
Odpověď přišla až za několik minut.
Jo. Spálilas první várku.
Alena se usmála.
Na to si vůbec nevzpomínala.
Napsala:
To sedí.
Pak telefon položila.
Pohlednici od Lucie už do diáře nevrátila.
Nechala ji na stole vedle mobilu.
Jedna žena si pamatovala, že u ní Alena zůstala.
Druhá, že odešla.
Obě měly pravdu.
A Alena si nepamatovala ani jedno.
