Článek
Dokázal neuvěřitelné věci, ale jakmile odjel, vše se pomalu vrátilo do starých kolejí. Jako by jeho práce byla jen dočasným zásahem do nekonečného cyklu problémů. A přitom jeho osobní život tím trpěl—neměl dost peněz, rodinu ani stabilní domov. Neustále cestoval mezi Afrikou a naší republikou, jako by hledal smysl své existence ve službě druhým.
Když jsem to poslouchala, něco ve mně rezonovalo. Uvědomila jsem si, že dělám něco podobného—pomáhám mnoha lidem, investuji čas a energii, ale můj vlastní život tím trpí. Nemám dost prostoru pro syna, pro domácnost, pro manžela. Kdybych byla méně obětavá, mohla bych svůj čas věnovat sobě—najít si koníček, věnovat se vzdělávání, budovat kariéru nebo rozjet vlastní podnikání. Ale automaticky mi vždy naskočí myšlenka: Komu můžu pomoci?
A tady se dostávám k zásadní otázce: Kdy se pomoc druhým stává příliš velkou obětí? Je správné věnovat se službě druhým, když to znamená ztrátu vlastní stability, času s rodinou, osobních cílů? Nebo je nutné najít rovnováhu—dávat, ale zároveň nezapomínat na sebe?
Možná není řešení úplně jednoznačné, ale jedno je jisté: pomoc druhým má smysl, pokud není na úkor vlastního života. A právě to je něco, co bych chtěla do budoucna změnit—najít cestu, jak být prospěšná, ale zároveň si zachovat svůj čas, energii a prostor pro sebe. Protože i když dáváme druhým, neměli bychom přestat dávat sobě.
