Článek
Vařila jsem podle sebe – experimentovala jsem, objevovala nové chutě, hledala recepty, které mě bavily.
Věnovala jsem se přátelům – chodila jsem na kávu, na výlety.
Sportovala jsem – běhání, cvičení, jóga. Moje tělo se cítilo dobře, cítila jsem se silná.
Tvořila jsem – psala jsem, malovala, zkoušela nové kreativní věci jen pro radost.
Měla jsem čas na sebe – četla jsem, přemýšlela, plánovala svůj život tak, jak jsem chtěla.
Byla jsem sama sebou. Cítila jsem se svobodná, energická, jako bych měla nekonečné možnosti. Život byl můj.
Ale pak jsem se zamilovala. A když jsem vstoupila do vztahu, vše se změnilo. Nenápadně, pomalu, ale jistě. Moje vlastní potřeby začaly ustupovat těm jeho. Ze svobodné ženy jsem se stala někým, kdo žije pro druhého.
Přestala jsem vařit pro radost. Místo toho jsem začala vařit podle jeho chutí. Pokud měl rád něco jiného než já, přizpůsobila jsem se.
Méně času pro sebe, více času pro něj. Kamarádky? Sport? Tvoření? To všechno pomalu ustupovalo do pozadí. Vždycky se našlo něco „důležitějšího“, co jsem mohla udělat pro něj nebo pro vztah.
Moje energie šla jemu. A já byla čím dál víc vyčerpaná. Zapomněla jsem na své vlastní plány. Najednou můj život nebyl o tom, co já chci, ale o tom, co je nejlepší pro nás dva. Nebo spíše pro něj. Ale nebyla to jeho chyba. Takhle jsem se to naučila v dětství. Od svých rodičů. Byla jsem zvyklá žít spoluzávislý život.
jednoho dne jsem si uvědomila, že už skoro nepoznávám samu sebe. Že žiju jeho život, ne svůj. Že jsem někde po cestě odložila všechno, co mě dělalo šťastnou, a ani jsem si toho pořádně nevšimla.
Milovat neznamená vzdát se sebe. Můžeme být ve vztahu, a přesto zůstat sami sebou. Ale pokud se začneme úplně přizpůsobovat, můžeme se ztratit. A najít cestu zpět může být obtížné. Ale dá se to a stojí to za to. Teď se učím být stále ve vztahu, ale žít i tak svůj život.
