Článek
Když se mu snažím poradit, neposlouchá. Když vidím, jak ho jeho přístup ničí, říkám si, že je to jeho zodpovědnost. Ale moje zodpovědnost je nenechat se stáhnout ke dnu.
Celé dětství jsem měla složité. Lidé kolem mě si vzpomínají na krásné chvíle, já se snažím zapomenout na ty špatné. A právě proto chci konečně začít žít normálně – konečně šťastně, bez přizpůsobování se někomu, kdo mě v tom nepodporuje.
Nechci žít ve vztahu, kde jeden myslí jen na práci a druhý hledá smysl společného času. Dovolená? Rande? Cyklistika? Nic z toho není v jeho plánech. Pořád jenom práce a práce. Možná to myslí dobře, ale pokud to takhle půjde dál, jednoho dne zjistí, že rozšiřuje dům jen pro sebe.
Jak z toho ven? Řešením není neustálá frustrace. Je čas na důrazný rozhovor – bez výčitek, ale s jasným vymezením toho, co potřebuji. Pokud manžel nezmění svůj přístup, pak musím sama rozhodnout, co je pro mě a děti nejlepší. Na prvním místě má být štěstí rodiny, ne přizpůsobování se někomu, kdo se nedokáže dívat stejným směrem jako my ostatní. Tři lidi se nemohou přizpůsobovat jednomu.
