Článek
Syn se chtěl objímat, hrát si, povídat. Vždyť ho dva dny neviděl! Ale místo radosti a vděčnosti přišla frustrace. Manžel se potřeboval věnovat práci. Stavba byla důležitější. My jsme jen rušili jeho plán.
A já? Naštvaná. Zklamaná. Co si jako myslel? Že sem přijedeme, budeme tiše sedět a jen ho sledovat, jak pracuje? Žádné otázky, žádné emoce, jen my jako kulisy v jeho pracovním světě? A když po něm něco chci – třeba aby se na chvíli soustředil na rodinu – je ještě víc naštvaný. Říká, že měl klid, a teď po něm vyžaduju změnu jeho plánu.
Jsem unavená z toho, jak jeho práce vždycky vítězí. Nesnáším workoholiky. Fakt. Ale když se zamyslím, uvědomuji si jednu věc – tohle nemůže fungovat dlouhodobě.
Workoholismus, je to stav mysli, kdy práce vždycky vyhrává nad rodinou. Ale co když jednoho dne zjistí, že tu ta rodina už není?
Musím mu to říct. Otevřeně, bez výčitek, bez hádek. Potřebujeme se domluvit na pravidlech, aby měl čas na práci, ale zároveň čas na nás. A hlavně – musí pochopit, že být tu fyzicky nestačí. Potřebujeme ho přítomného.
Možná to nebude snadné. Možná se bude bránit. Ale jedno vím jistě: Chvíle strávené s nejbližšími jsou to nejcennější. A pokud si to neuvědomí teď, jednoho dne by mohl zjistit, že pracoval na svých snech, ale ztratil ty nejdůležitější lidi, kteří s ním měli být v těch snech.
