Článek
Samozřejmě mě to mrzí, a tak se snažím dělat všechno správně. Dokonce jsem si sepsala věci, kterým bych se měla vyhnout, a snažím se je dodržovat. Našlapuji kolem něj jako myška, jen abych mu něco nespustila. Abych nebyla ta, která je zodpovědná za jeho potíže.
Dnes v noci se mi ale vzbudil syn, plakal a chtěl na záchod. Nesla jsem ho po tmě, úplně ve stresu, jen abych nevzbudila manžela—aby se dobře vyspal. Protože když se nevyspí dobře, celý jeho další den je špatný a je velmi náchylný ke svým obtížím. A tehdy mi došlo, že dělám něco špatně.
Syna ovlivnit nedokážu. Nemůžu se zlobit na 2,5 letého kluka, že se v noci probudí, že se mu něco zdálo, že pláče a chce čůrat. Uvědomila jsem si, že se už příliš bojím. Že to, co dělám, není zdravé. Že žiju v neustálém strachu. Obviňuji sebe za to, co prožívá můj manžel.
Ale to přece není moje vina. Je to jeho závislost, jeho obtíže—on s tím musí něco dělat. Pokud nemůže spát, měl by hledat řešení, třeba něco na spaní. Má spoustu spouštěčů, tak by si je měl hlídat sám. Já mu je musím přestat hlídat. Protože jinak jsem pořád ve stresu a nedělám nic jiného, než že žiju v neustálém strachu, že něco udělám špatně.
A tak jsem si řekla dost. Nemůžu si na sebe brát tíhu jeho problémů. Mohu být jeho oporou, ale nemohu žít jen s ohledem na něj. Můj život musí být i o mně, o mém klidu, o mé svobodě. Přestávám se bát a začínám si uvědomovat, že moje štěstí nesmí záviset na tom, jak se právě cítí on. Tohle je moje cesta a já ji chci kráčet beze strachu.
