Článek
Pokud bylo třeba něco zařídit, udělala jsem to často ještě, než o to vůbec někdo požádal.
Mám nekonečný seznam úkolů pro druhé:
Pomoc mamce – vyřešit její papírování, podat daně, zajistit pojištění, obstarat nákupy…
Pomoc manželovi – řešit jeho povinnosti, podporovat ho v jeho rozhodnutích, připravovat mu věci…
Pomoc přátelům – být tu, kdykoli mě potřebují, řešit jejich problémy, pomáhat jim hledat informace, podporovat je.
Pomoc komukoli, kdo se ozve – kdokoli přijde s prosbou.
Takhle vypadá můj den. Moje seznamy úkolů jsou plné povinností pro druhé. A kde jsou ty moje? Ty stále čekají. Odkládám je, protože vždy je tu něco důležitějšího – někdo jiný, kdo mě potřebuje. Automaticky prioritizuji úkoly a potřeby druhých.
Ale mezitím se moje vlastní povinnosti kupí. Nestíhám uklidit doma, nestíhám se starat o svou rodinu tak, jak bych chtěla. Nestíhám cvičit, a proto se necítím dobře. Nestíhám si udělat chvíli pro sebe. Místo toho se večer zhroutím na pohovku, unavená ze všech úkolů, které jsem udělala pro druhé, ale přesto s výčitkami, že jsem nestihla dost. Únavu dotuju sladkostmi a jde to na mě vidět.
A nejhorší na tom je, že úkoly od druhých nikdy neubývají. Naopak. Čím více pomáhám, tím více lidé očekávají, že tu budu vždy, kdykoli mě potřebují. Nikdo nevidí, že už nemůžu. Že mě moje vlastní životní potřeby prosí o pozornost.
Pomáhat druhým může být krásné, ale pokud kvůli tomu přestáváme zvládat svůj vlastní život, je potřeba se zastavit. Říct si „teď je čas na mě“. Protože pokud já nebudu v pořádku, nebudu schopná pomáhat vůbec nikomu. Musím se naučit říkat ne druhým.
