Jaké to vlastně JE být upírem?

Kulaté výročí tento rok oslavila celá řada nezapomenutelných filmových majstrštyků. Namátkou můžeme zmínit třeba nádherné šedesátiny oblíbeného Fantomase. Padesátku slavili např. ostří hoši z mafiánského klanu Corleone ve svém druhém příběhovém dějiství, a 4×10 let slaví grandiózní vražedná mise nelítostného kyborga T-800. Věčné mládí třiceti let od premiéry nám nepřipomene autobus napěchovaný výbušninou v nedostižné Nebezpečné rychlosti, ale snímek z tohoto celkového výčtu „pouze“ nadprůměrný.

Film rodáka z irského Sligu Neila Jordana z roku 1994 Interview s upírem si vedle notoricky známých celuloidových kolosů připomenutí rozhodně zaslouží, protože se na upíří téma dívá či dokonce k němu vzhlíží z jiného úhlu, než tomu bylo do té doby zvykem. Ambiciózní produkce před kameru svedla dohromady ve filmovém průmyslu už tehdy etablovaného Toma Cruise s řadou vycházejících hvězd stříbrného plátna Bradem Pittem, Antonio Banderasem, Christianem Slaterem a Kirsten Dunst.

Jordanův epický vampýří karneval je věrnou adaptací upírské kroniky Anne Riceové, avšak jemně našlapuje i kolem vizí obnažených v dalších hororových dílech autorky. Nezřídka ve svých dílech rozvíjí myšlenky touhy po smrti, resp. Faustovy volby – Lze vůbec odmítnout případnou nabídku věčného života?

Největší devizou snímku je bezpochyby silný kontrast mezi po smrti bažící oběti po kousnutí upírem a jejím očekáváním zkázy v podobě nesmrtelnosti, načež film samotný paradoxně už nikdy nevypadá jako nic jiného než nekonečný smutek. Další rozměr je možná poněkud přízemní, půvabným způsobem naivní, kdy styl filmového vyprávění klade zásadní otázku pro mnohé z nás, jaké to vlastně JE být upírem?

Skryté kouzlo filmu je bezpochyby v jeho výpravě, kterou zásadně ovlivnili kameraman Phillipe Rousselot a produkční designér Dante Ferretti. Dále se povedlo neotřelým a účinným způsobem kombinovat zjevnou eleganci na první pohled jednoduchých obrazů do upířího světa strašidelné krásy.

Děj se samozřejmě téměř celý odehrává v noci, na starých jižanských plantážích či dekadentních budoárech. Tempo vyprávění se zrychlí poté, co se akce přesune na palubu transatlantické plachetnice a pak do temných katakomb v Paříži, aby se tempo trochu zvolnilo při bloudění podél ponurých zapadlých uliček plných krys a nemocí, kde snad přespává sama Smrt.

Moje připomínka k filmu je, že se toho moc neděje ve smyslu děje. Film je paradoxně více o historii a realitě vampirismu než o konkrétních událostech, i když některé sekvence se soustředí primárně kolem osudu(ů) Lestata. Příběhu jako celku by slušel silnější dějový engine, avšak i přes tento zjevný handicap je Interview s upírem velmi zručným cvičením hororové představivosti.

O míře násilí a explicitní brutalitě ve filmu bylo řečeno mnoho (a ačkoliv hodnocení R je zcela správné), ti, kteří viděli jiné současné horory, nebudou zřejmě nijak zvlášť šokováni. Přesto závěrečné akční scény jsou jedním slovem ohromující. Epicky pojatá krvavá pomsta zasazená do rozsáhlého podzemního kolumbária, kde upíři spí na policích sahajících do šera, rozhodně patří do šperkovnice největších scén filmové historie.

Film měl premiéru v listopadu 1994 a obecně se dočkal lehce nadprůměrných reakcí, což bylo zprvu vnímáno jako zklamání, nakonec však film v biografech chytil druhý dech a zcela zaslouženě získal řadu prestižních ocenění, včetně nominací na Oscara za nejlepší výpravu a nejlepší původní hudbu.

Zdroj:

The Hollywood Reporter, The Daily Telegraph, Roger Ebert