Článek
Hrubozrnný film Vrah Rosemary z roku 1981 je dílem do té doby nepříliš známého newyorského rodáka Josepha Zita. Slasherovými filmy zmlsanému divákovi je naservírován temný příběh o zradě a pomstě. Vše začíná v roce 1945, kdy se skupina absolventů připravuje na ples, avšak brzy čelí krvavé hrozbě ve formě láskou zhrzeného psychopatického válečného veterána. Příběh se rychle přesune do současnosti. Noví hrdinové záhy pocítí objetí zlověstnosti a nebezpečí, souběžně však odhalují neblahou minulost, související s tragédií z konce druhé světové války. Pomsta je stále krvežíznivá, není zapomenuta a jako anděl smrti se vrací z temné minulosti jako bumerang.
I když se děj může na první pohled zdát jako tradiční, film se po krátké historické introspekci snaží být víc než pouhým hororem. A ve své kategorii se mu to daří velmi dobře. Podařilo se docílit pocitu, kdy u žádné z vražd ani na vteřinu nezapochybujete, že za krvavými scénami se skrývá „skutečná“ bolest, trauma a ztráta, což film s takto vyhřeznutou krutostí činí skutečně pozoruhodným.
Bezostyšně prudká akcelerace násilí páchaná na nevinných obětech
Jedním z nejvíce znepokojujících aspektů naší hlavní záporné postavy je její uniforma z období druhé světové války. Když se s touto temnou postavou divák setká poprvé, vytváří se mezi ním a tímto vrahem zvláštní a podivný nesoulad. Zatímco ostatní slashery dodnes většinou sází na jasně rozpoznatelné vzorce a archetypy, Vrah Rosemary ve své době přinesl něco zcela nového - zkušeného vojáka, jehož právě prožité čistě osobní trauma transformuje v prudce akcelerující násilí páchané na nevinných obětech.
Vrah Rosemary zdánlivě přímočaře zrcadlí naši vlastní morální prázdnotu
Film se umí nepříjemně dotýkat zranitelnosti lidské psychiky. Udivuje svým temným nádechem a zcela bezprostředním verdiktem o násilí, které tak zdánlivě přímočaře zrcadlí naši vlastní morální prázdnotu. Na druhou stranu, nelze nijak pominout, že často osciluje na pomezí tragédie a grotesknosti. Je to snímek, který vykresluje ideu nemluvného maskovaného vraha jako vykonavatele spravedlnosti, ale spravedlnosti, která je velmi dlouhým a ostrým kuchyňským nožem ořezaná do podoby prolhané ošklivosti.
Brutalita jako jediný možný jazyk vyprávění
Mnohé z vražedných sekvencí jsou natolik vizuálně podmanivé, že vás bez milosti donutí k zachycení dožadujícího pohledu – ačkoli druhé já ve vás se vzpírá, touha vidět další vrahovo řeznické umění se nedaří potlačit. V tomto směru je k dokonalosti dovedená slavná osudová scéna ve sprše. Dodnes zůstává vysoce estetická, přičemž si plně zachovává undergroundovou surovost. Zároveň je třeba podotknout, že z nastaveného kurzu film už nikdy neuhne ani o píď.
U ostatních vražd máte stoprocentní jistotu, že budou bizarním způsobem makabrózní, vynalézavé a ujeté. Každá smrt v sobě nese něco jako umělecký zážitek. A právě různorodost způsobu likvidace vyhlédnuté oběti pomáhá vytvářet surrealistický pocit, který diváka celkem snadno nutí přemýšlet o temné abstrakci tragického lidského osudu hlavního (anti)hrdiny.
Ohavná obřadnost krutosti v ostrém kontrastu s lidskou pasivitou vůči násilí
Další, co diváka nebývale silně doslova praští přes smysly, je skoro až brutální obřadnost, jakou byste očekávali spíše od uměleckého díla než od béčkové hororové produkce. Toto bývá obvykle vzato na milost, když se film až příliš soustředí na explicitní zobrazení násilí na úkor (byť jen částečného) psychologického rozvoje postav, avšak i v tomto konkrétním případě zmíněné nedostatky opanují zvláštní, perverzní přitažlivostí.
Postavy, přestože slouží primárně jako cíle vražedných instinktů zabijáka, mají v sobě cosi tragického; jsou dokonalým ztělesněním lidské pasivity vůči násilí. Navíc, ke cti režiséra slouží fakt, jakým mazáckým způsobem zvládl vytvořit skličující atmosféru ticha a beznaděje.
Jediný a jedinečný: Tom Savini
Při sledování všech krvavých a násilných úmrtí ve Vrahovi Rosemary mě udivuje dodnes vysoká kvalita efektů. Samozřejmě vynikají díky tomu, jak dobře jsou udělané – a poté, co jsem film viděl, zjistil jsem proč. Ano, za extrémně působivou protetickou prací na tomto filmu nestál nikdo menší než ten jediný a jedinečný, opravdový mistr hororového make-upu Tom Savini. A je jedině dobře, že produkce měla Toma plně k dispozici, protože reálně hrozilo, že režisér a střihač až moc rádi používají spoustu zbytečně dlouhých záběrů ve scénách vražd, což by ve finále dopadlo mnohem hůře, kdyby make-up nebyl tak účinný.
Poslední oběť
Zcela bez debat, Zitův 44 let starý majstrštyk je u konce s dechem zejména v oblasti scenáře a nedokáže tak zcela uspokojit na poli příběhu a vývoje postav. Naopak, doslova ničivá síla filmu spočívá v odvážném ztvárnění brutality a v trpkých důsledcích válečných traumat. Samotná přítomnost negativních dopadů války zde není příliš velká, avšak je zcela jasným odrazem našeho kolektivního vědomí o násilí. Jakoby tímto způsobem chtěl film nastolit debatu o morálních dilematech o skutečném původu násilí.
Pro diváky, kteří jsou připraveni na důkladnou očistu a sebereflexi skrze horor, je Vrah Rosemary povinností. Je to unikát, který se ladným pohybem vyhýbá banalizaci hororových postupů a místo toho se snaží zasáhnout, provokovat a konfrontovat nás s otázkami o lidském násilí a jeho dědičné povaze. I když asi není zdrojem kladných pocitů, udržuje si v sobě jakýsi temný odraz moci a vlivu, které mají naše předsudky, a proto jsem hrdý na to, že jsem se s ním setkal, i když bych vám všem doporučil připravit se na zážitek, který může být ostrý jako břitva.
Zdroj:
https://vhsrevival.com/2019/05/01/the-prowler-1981/
https://www.imdb.com/title/tt0082951/
