Článek
Poprvé jsem ho měl v náručí před třemi lety. Z několika měsíčních štěňat v ohrádce si vyšel odvážně přímo k nám, pak mi očichal ruku… a nebylo co řešit. Kdo tohle někdy zažil, dá mi za pravdu, že pocitu „vybralo si mě štěně“ se vyrovná jen máloco. A to mám tři lidské děti, takže silných zážitků nemám úplně málo.
„To, co je černé, to zbělá, bílé ponožky zůstanou. Stejně jako špička ocásku,“ říkal chovatel a já se fascinovaně díval do mandlově zbarvených očí. Viděl jsem i mámu – hezkou a ne moc velkou akitu. Pak jsme šli za tátou – to byl kus psa v každém ohledu. Jejich potomek si vzal od každého to nejlepší.
Pan Akita ve věku dvou měsíců.
Bez něj by byl život o dost chudší – samozřejmě, řeč je o zážitcích, které člověku nikdo nikdy nevezme. Pan Akita má totiž všechno, co člověk od akity čeká. I ve svých třech letech pořád vypadá jako obří plyšová hračka, která si ráda a dlouho hraje. Na druhou stranu, když zrovna není ta správná chvíle, dokáže se ozvat a zavrčet, protože… akita. Ještě stručnější charakteristika? Paličatý mazel.
Platí varování z internetu? Je akita opravdu tak problémové plemeno?
Internet často staví akitu do extrémů – jako chladného samotářského psa oddaného jedinému člověku, který nemá rád děti, nedává najevo emoce a za každou cenu si prosazuje svou vůli. Je možné, že některé akity takové v dospělosti jsou. Ta naše je ale úplně jiná. Pan Akita se rád seznamuje s cizími lidmi, miluje děti, zbožňuje jízdu autem s otevřeným okénkem a když si jdeme koupit zmrzlinu, automaticky bereme jednu i pro něj – vanilku má nejraději.
Stejně tak, když se vydáme na náměstí ke stánku na pivo, ví, že dobrůtky v podobě psích pamlsků tam čekají i na něj. A tak se automaticky opře předními packami do výdejního okénka jako štamgast, který si přišel pro svou pravidelnou objednávku. K pobavení všech kolem, samozřejmě.
Život s akitou ale rozhodně není život na obláčku
I náš veterinář je z pana Akity úplně paf, protože očkování dává v pohodě, má dokonalou stavbu těla a nádhernou barvu oka. Zároveň ale říká: „Kanylu bych mu dávat nechtěl. A stříhat drápy? To snad jen v narkóze.“
I skvěle socializovaná akita je totiž pořád akita, tedy pes, který je hrdý, samostatný a dokáže se ohradit – nenechá si všechno líbit, a když se mu něco opravdu nepříjemné, umí svůj názor dát velmi jasně najevo. I na mě za ty tři roky, co je s námi, pan Akita několikrát výhrůžně zavrčel, ale vždy mou chybou - nerespektoval jsem jeho prostor a potřebu mít klid.
Asi v půl roce jsem udělal při výcviku chybu, kterou mi doporučovala jedna cvičitelka – když neposlechl, zkusil jsem ho fyzicky „srovnat“. Výsledek? Okamžitě mi stiskl předloktí. Nebyla v tom hysterická agrese. Spíš jasná zpráva: „Takhle ne.“ V jeho očích bylo tehdy velké překvapení. A v mých vlastně taky.
Jsme jedna rodina.
A jak jsme na tom ve vztahu s jinými psy? Tady opravdu platí, že akita není typ psa, který bude kamarád s každým. Jak se v tomto ohledu počíná náš Pan Akita? Je nekastrovaný (a zůstane to tak) a feny ho doslova fascinují. Malé psy přehlíží. Ale velcí sebevědomí psi? Tam někdy stačí jediný pohled a člověk ví, že je lepší pevně držet vodítko. Ale zase – neplatí to vždy. S jedním švýcarským ovčákem jsou nerozluční kamarádi.
Přesrstění? Představte si to nejhorší línání psů… a vynásobte ho deseti
V Americe určuje, kdy přijde jaro, svišť Phil, u nás doma je to Pan Akita. Že se blíží jaro, poznáme podle toho, že začala „srsťová apokalypsa“, tedy něco, co umí snad jen psí „línací jiná liga“ – akita, husky, malamut nebo shiba.
Jak to zvládnout? Lososový olej – dva litry na sezónu. Kartáče původně určené na žmolky na koberec a sedačky v autě – minimálně jeden na jarní akití blowing coat a druhý na podzimní. Dvakrát ročně si nemůžeme sednout na psí pohovku, chlupy jsou všude, zadní sedačky v autě jsou prakticky nepoužitelné… ale co už.
Jaké tedy akity jsou?
Myslím, že žádná zobecňování neplatí a že o tom, jaká akita bude v dospělosti, z velké části rozhoduje raná socializace. Pes, který od štěněte poznává lidi, děti, ruch domácnosti, návštěvy, auta i běžné situace, má mnohem větší šanci vyrůst v pohodáře, se kterým se člověk nemusí bát vyjít mezi lidi a ostatní psy. Naopak izolace, minimum podnětů nebo tvrdá výchova mohou i z psychicky dobře naladěného štěněte udělat nedůvěřivého samorosta.
Ale to je asi stejné u všech psích plemen, byť u akity mnohem víc – pes člověku v dospělosti většinou vrací přesně to, co do něj v mládí vložil.
