Článek
Je to přes dvacet let, co jsem pracoval jako zdravotní sestra v Bohnicích na gerontopsychiatrii – tedy na oddělení pro pacienty nad 65 let. Bylo mi kolem třicítky. Mnohokrát se mi stalo, že jsme na oddělení přijali člověka, který byl po pár týdnech „zlepšen“, ale stal se nepropustitelným, protože do svého domácího prostředí, kde dříve žil roky sám, se kvůli svému zdravotnímu stavu vrátit nemohl. Do veřejného domova pro seniory ho narychlo nikde nevzali. Na soukromé zařízení nemusel mít prostředky. Na dům s pečovatelskou službou nebyl dost „zdravý“. A rodina si ho k sobě vzít nechtěla, a i když na začátku ochotně spolupracovala, přestala za ním chodit a s námi komunikovat.
Říkal jsem si tehdy – jak mohou děti takhle odložit vlastního rodiče, proč se o něj nepostarají? Dneska pro ně mám mnohem větší pochopení. Ozřejmím to na příkladu, který zažívá mnoho rodin v mém i vašem okolí.
Představte si seniora, který roky žije sám a nechce to měnit. Rodina mu v rámci možností pomáhá a podporuje ho. Nějaký čas všichni zvládají. Jenže jak jdou roky, člověk slábne, ale snaží se to nevidět. Nakonec seniorovi dojdou síly, přijde pád, zranění, pobyt v nemocnici, doléčení v některé z léčeben pro dlouhodobě nemocné. A pak vyvstane otázka návratu domů. Jenže, co když starý člověk sám cítí, že další život doma už bude nad jeho síly?
Co dělat ve chvíli, když nemocnice nebo léčebna dlouhodobě nemocných trvá na rozhodnutí - u nás už váš tatínek nebo vaše maminka být nemůže? Jsme totiž zdravotnické zařízení, a pacient u nás může být hospitalizován jen po dobu, po kterou to jeho zdravotní stav vyžaduje - než bude vyřešen akutní problém a doléčen. Sociální systém suplovat nemůžeme.
Samozřejmě, nejlepší je, když se o seniora postará rodina v režimu 24/7. Když to ale nejde, hledají se jiná řešení. Máte podané žádosti do domovů důchodců, nejlépe do několika, protože čekací doby jsou nekonečné? Že jste je podali, ale až v léčebně dlouhodobě nemocných na začátku hospitalizace před několika měsíci? To je velký problém. Mimochodem, příspěvek na péči, vyřizujete?
Tady začíná dlouhý běh přes překážky českého sociálního systému, který je ve stavu chronického přetížení - seniorů, kteří potřebují péči, je stále víc, míst v domovech málo. A ještě míň pro ty, kdo jsou mezi žadateli noví. Mimochodem, v této souvislosti je dobré připomenout, že se mnohé domovy i v době poměrně nedávné rušily. Například ten v Tučapech, hezké jihočeské obci, poblíž které žiju. Z místního zámku byli senioři v roce 2014 přestěhováni do domova v Bechyni – rekonstrukce a adaptace prostor na moderní provoz by byly podle jihočeských krajských zastupitelů příliš drahé. Co nicméně trošku budí údiv ve tváři – v krajském plánu sociálních služeb Jihočeského kraje je dnes po 12 letech i rekonstrukce dosud nijak nevyužívaného tučapského zámku opět na domov pro seniory včetně nové přístavby.
Jestli se projekt podaří zrealizovat, moc bych se přimlouval, aby nabídl více lůžek mužům – pro muže totiž místa prakticky nejsou. Nikde. Důvod? Nižší průměrná délka dožití.
Ale zpět k tématu. Když není místo v domově důchodců, poradí vám ve zdravotnickém zařízení alternativu. Třeba soukromé domovy pro seniory, které jsou ale často nad finanční možnosti seniorů i jejich rodin. Nebo domy s pečovatelskou službou - ty jsou ale určeny těm, kdo jsou relativně soběstační. A pak dostanete tipy na různé terénní, odlehčovací a další služby - ty ale nezajišťují celodenní péči.
Ve většině případů tak nezbývá než doufat, že než bude senior „vyloučen“ ze zdravotnického zařízení, bude přijat v domově pro seniory, tedy zařízení provozovaném státem, krajem nebo obcí. To se ale stane jen výjimečně, čekací doby jsou v Česku mimořádně dlouhé. Čeká se měsíce, často i roky. V pořadníku jsou žadatelé navíc řazeni podle toho, jak je ohodnotí bodovací systém konkrétního domova. Hodnotí se sociální situace žadatele, zdravotní stav, míra potřebnosti, věk a výše přiznaného příspěvku na péči - a na ten je kladený velký důraz. Má žadatel příspěvek na péči vyřízený? Zajistěte ho, jinak v pořadníku dostane přednost ten, kdo ano. Příspěvek na péči už má? Výborně. Počkejte, jen první stupeň? To je málo…
Proč málo? Věc se má tak, že čím vyšší má žadatel o domov příspěvek na péči, tím je pro domovy zajímavější a dostává se v pořadníku okanžitě výš, protože celá částka jde přímo domovům na úhradu ošetřovatelské péče – například v nejvyšším čtvrtém stupni činí příspěvek aktuálně 23 tisíc korun měsíčně. Laicky řečeno, sociální systém je nastavený tak, že kdo nemá příspěvek na péči nebo má nízký, domov důchodců „nepotřebuje“, protože je nejspíše soběstačný.
Osobně tanečky kolem příspěvku na péči vnímám jako nedůstojné. Pro seniory a jejich rodiny, které nemohou pečovat o své blízké jako to bylo běžné kdysi - vzpomeňme třeba na výměnkáře. A také pro z veřejných prostředků hrazené domovy, které se často ekonomicky pohybují na hraně a snaží se tak získat prostředky i způsoby, které jsou také poněkud na hraně… byť posvěcené systémem. Snad se dočkáme doby, kdy budou doceněny a oceněny z veřejných prostředků víc, postaví se a otevřou další a příspěvek na péči nebude už zásadním kritériem pro přijetí. Úloha domovů pro seniory totiž bude stále zásadnější – stačí se podívat na populační složení naší společnosti.
A snad se té doby dožijí i ti, kdo jsou dnes po nemocnicích a léčebnách dlouhodobě nemocných a jsou „nepropustitelní“. Tak jako mnozí mí pacienti v Bohnicích před dvaceti lety. V tomhle se nezměnilo nic.
Zdroje a další informace:
- Tučapy – zrušení domova: Táborský deník – Tučapský senior dům krajští radní zrušili
- Tučapy – plán návratu domova pro seniory: Táborský deník – Tučapy plánují nové centrum obce
- Příspěvek na péči – MPSV: MPSV – Příspěvek na péči
- Bodování žádostí – Praha: Praha – Systém pro přijímání do domovů seniorů
