Korunovační klenoty jsem zažil naposledy za Zemana. Bude to za Pavla lepší?

Plán byl jednoduchý – v devět budeme na metru Malostranská. Pak vyběhneme nahoru po Starých zámeckých schodech, projdeme branou do zahrad pod Pražským hradem, tam možná bude trochu fronta… a pak už jen Býčí schodiště, pár kroků přes III. nádvoří a jsme tam – v chrámu sv. Víta u korunovačních klenotů českých králů.

Jenže, znáte to, jednoduché plány jsou jednoduché proto, aby se pokazily. A protože z mých jiných fejetonů už víte, že v mém případě je štěstí prakticky neunavitelné (a nesedne na mě a nesedne!), vše se zašmodrchalo už na začátku. Na druhou stranu, kdyby ne, neměli bychom s naším M. na co vzpomínat.

Cesta vlakem ze Soběslavi proběhla v pořádku. Trochu mrzlo, trochu sněžilo, ale na „hlaváku“ jsme byli včas. Ani cesta metrem nebyla ničím výjimečná – přestup na Muzeu a pak tradá směr Pražský hrad. První zádrhel přišel na Malostranské. Vystoupili jsme a se slovy „rychle, ať jsme tam mezi prvními“ jsme prošli parčíkem u Valdštejnské jízdárny a vydali se rychlým krokem ke Starým zámeckým schodům. Periferním viděním jsem si všiml, že po chodníku se vine fronta lidí – bůhví, kam jdou.

Šli stejně jako my na výstavu korunovačních klenotů ke 30. výročí vzniku České republiky. Poslední výstavu, kterou pořádal prezident Zeman. Ten prezident Zeman, kterého české korunovační klenoty proslavily v roce 2013 po celém světě, byť asi ne tak, jak by si býval přál. Když napíšu „Zemanova viróza“, určitě si vzpomenete taky? To zapomenout nejde.

Zpátky na Malostranskou – fronta lidí se táhla v několikastupu až kam jsem dohlédl. Oběma směry. Nahoru po Starých zámeckých schodech i z druhé strany na Klárov, kde nakonec zabočila do Letenské ulice. Konec jsme našli skoro u ministerstva financí, kde jsme se i spořádaně zařadili a pozdravili se s dalšími nově příchozími. Pak jsem zkušeně zhodnotil situaci: „Dneska to bude na dlouho, ha ha, ale když se otvíralo po rekonstrukci Národní muzeum, čekali jsme ve frontě dvě a půl hodiny… a to se dneska určitě nestane.“

Jak moc se mýlím, jsem pochopil po hodině, kdy jsme se s frontou dostali tam, odkud jsme vlastně vyšli – k metru Malostranská. Tohle nebude na dvě a půl hodiny, tohle bude na mnohem dýl… Dneska vím, proč to tak bylo. Korunovační klenoty se vystavovaly po pěti letech. Výstava měla trvat snad pět dnů (nakonec to bylo trochu víc). A co bylo obrovským lákadlem, klenoty byly vystaveny v místě nám všem posvátném – v katedrále sv. Víta. A ještě jedno lákadlo přidám – společně s klenoty byla vystavena lebka sv. Václava.

A taky bylo 21. ledna a přišlo ochlazení. Mrholení se postupně změnilo ve sněžení, v zahradách pod Hradem se pak odpoledne (ano, odpoledne) přidal studený vítr. A co bylo nejhorší – 21. leden byla sobota a výstava měla končit v neděli. My s M. jsme se tak ne úplně dobrovolně stali součástí rekordního dne celé akce, kdy se až k vitrínám s klenoty „probojovalo“ na sedm tisíc lidí.

Další tisíce zůstaly před branami. Tedy přesněji, před bránou jednou. Tou, kudy se na Pražském hradě vchází do Jižních zahrad. Aby se v chrámu sv. Víta dostalo na všechny, byl vstup do zahrad pod Hradem uzavřen, pokud se dobře pamatuji, v jednu odpoledne. Já a náš prostřední jsme do zahrad úspěšně prošli ve 12:45 – necelé čtyři hodiny poté, co jsme se zařadili na konec fronty čekajících v Letenské ulici.

To ale samozřejmě není konec naší „korunovační anabáze“. Velmi vlažným tempem jsme se zahradami pomalu přesunovali k Býčímu schodišti, sněžilo, foukal vítr, bylo pod nulou. Záchranou nám bylo občerstvení, které nám, frontovým bojovníkům, připravila ve stáncích správa Hradu. Horký čaj, káva, svařák – postupně jsem ochutnal všechno.

Po necelých šesti hodinách ve frontě jsme pak už byli hodně blízko – vkročili jsme na III. nádvoří. Jenže, znáte to – čím blíž jste cíli, tím se cíl zdá být dál. Nakonec jsme byli v čase 15:31 vpuštěni do útrob slavného chrámu – po šesti a půl hodinách. Přivítalo nás teplo – ano, v tu chvíli mi ve svatém Vítu, kde se v zimě teplota pohybuje kolem deseti stupňů, bylo teplo. Skoro horko.

Následovala osobní prohlídka, rentgen všeho, co měl člověk u sebe, a pak poslední fronta – a za půl hodiny jsme s M. poprvé v životě viděli asi největší poklad, který může občan České republiky vidět. Korunovační klenoty, jeden ze symbolů české státnosti. Popisovat je nebudu, dvě fotografie jistě přiblíží atmosféru mnohem víc. Fotografii lebky svatého Václava, tu bohužel nemám – měl jsem tak zmrzlé prsty, že byl div, že jsem zvládl na foťák zachytit klenoty.

Blázen, řeknete si možná – to ho fakt bavilo stát s klukem šest a půl hodiny v zimě venku, aby viděl korunovační klenoty? Co budu povídat, nebavilo. Ale zážitek, který jsem si z toho odnesl, ten už mi nevezme nikdo. A našemu M. taky ne.

Letos se na korunovační klenoty vypravíme zas, Za prezidentování Petra Pavla poprvé. Výstava začíná 19. září a na svátek sv. Václava 28. září končí. Hned první den ale nepůjdeme. Je to totiž sobota. A to, jak už máme vyzkoušené, není na korunovační klenoty ten nejlepší den. Prezident neprezident.

Zdroje: