Článek
Když jsme si ho vezli domů, tahle jeho vášeň se ještě neprojevila – celou cestu prospal. Ani druhé svezení autem, k veterináři, nebylo jiné. Teprve napotřetí se pan Akita, v té době pes velikosti kočky, nestočil v autě do klubíčka, aby se prospal, ale usadil se na místě spolujezdce a zvědavě se na mě podíval: „Tak se předveď.“
A já se tedy předváděl. Naše první cesty vedly za město, kde jsme hledali místo na procházky – do městských parků jsme před prvním očkováním chodit nechtěli. Jenže ani mimo město nebylo moc příležitostí, kde bychom mohli maličké štěně venčit. Byl červen a po chladnějším květnu louky ještě čekaly na první seč. Jak pana Akitu najdeme, když se zatoulá do vysoké trávy?
Jedna z prvních společných cest autem.
Právě takhle začala láska pana Akity k pohybu na čtyřech kolech - hledáním místa na procházky. Nikdy mu nevadilo, že se s ním v autě „svět hýbe“, i když on sedí bez pohnutí. Nikdy netrpěl nevolností. Ani strachem z toho, že nemůže vyskočit ven, kdykoli se mu zamane. Auto se pro něj stalo místem, kde začíná dobrodružství – hledání nových zážitků, chutí a pachů. Někdy vydržel celou dobu na sedadle spolujezdce, někdy si přelezl na klín, aby byl výš a skrze volant a čelní sklo viděl líp ven.
Dnes má pan Akita najeto dobrých deset tisíc kilometrů, na sedadle spolujezdce už ale dávno nesedí – vyrostl z něj v půl roce, když bezpečnostní systémy v autě rozhodly, že na sedadle sedí patnáctikilové a nepřipoutané dítě školního věku, a sedačka začala výstražně křičet. Nezbylo, než přestěhovat psa dozadu, kde má místo u dveří, tak aby viděl z okénka ven.
A nejlíp z okénka staženého až dolů – to je pro něj nejvíc! S čumákem namířeným dopředu, aby vzduch obtékající auto mířil přímo do nozder dvakrát větších než normálně, s očima přivřenýma blahem a ušima větrem přimáčknutýma k hlavě. Takhle pan Akita vydrží cestovat hodiny. On ano, my ne. Hlavně v létě ne. Když jsou venku tropy, nechceš do auta, kde klimatizace jede naplno, pouštět vařící vzduch oknem jen kvůli tomu, že pes je v extázi.
Mimochodem, klimatizace. I tu se naučil pan Akita využívat. Nebo zneužívat? Otočit knoflíkem umístěným na sloupku dveří ještě neumí, to musíme my. Přisát se čumákem na větrák a ukrást pro sebe všechen ledový vzduch, který fouká na zadní sedačky, to se naučil dokonale. Že ho právě inhaluje, poznáme snadno – zvuk klimatizace v zadní části auta se totiž najednou změní v dýchavičný chrapot vysavače, kterému ucpala trubku zatoulaná ponožka.
Nevidím ven. Můžu na klín?
O místo u okna se pan Akita dělí jen nerad. Když s námi ale jedou Barča a Matěj, musí doprostřed. A když se k nám přidá i nejstarší potomek, sedí pes v kufru. Jistě, i tam se může dívat oknem ven, ale on celou cestu s očima upřenýma kouká na mě a já kdykoli se podívám do zpětného zrcátka, vidím němou výčitku: „Proč jsem musel do kufru já? Proč ne oni?“
Jsou ale i další situace, kdy se pan Akita bez řečí a proti své vůli stěhuje do kufru. Když se na vycházce rozhodne projít blátem. Když na jaře pouští chlupy. Když na podzim pouští chlupy. Když si nevšimneme, že v lese sežral srnčí bobky a neskutečně mu smrdí z huby. Když má své dny a ve spolucestujících vidí hárající se feny.
V autě toho pan Akita zažil už hodně. A hodně toho ještě zažije, tím jsem si jistý. Stejně tak jsem si jistý tím, že na čtyřech kolech to má rád skoro stejně tak jako na čtyřech nohách. A i když občas skončí v kufru, aniž by k tomu dal souhlas, stačí otevřít dveře auta a i ty nejhlubší křivdy jsou rázem zapomenuty - a žůžo dobrodrůžo začíná znovu.
Stačí otočit klíčkem v zapalování a stáhnout okénko.
