Článek
Na první letní dovolenou jsme s panem Akitou vyrazili v roce 2024. Byl mu rok a kousek, vládla mu ještě pořád akití puberta, hormony, touha stát se alfou v naší rodinné smečce… a Soběslav už mu začínala být malá. Rozhodnutí bylo rychlé – unavíme ho na horách. A tady přišly první a do té doby neznámé problémy dovolené se psem. S velkým psem. Ne všude jsou totiž vítáni.
„Máte štěstí,“ zašvitořila do sluchátka paní, když jsme na poslední chvíli po telefonu domlouvali pronájem chalupy v Krušných horách, „obvykle máme v tuhle dobu plno.“ Nebyl důvod jí nevěřit, plno bylo všude – na Šumavě, kam to máme kousek, v Rokytnici nad Jizerou, odkud jsme v letech „před psem“ rádi vyráželi do Jizerek a Krkonoš, plné byly „dog-friendly“ chaty a chalupy i v Beskydech a Jeseníkách.
To, že jsme našli ubytování na deset dnů v malém domečku s travnatým dvorem a bytelným plotem z dřevěných planěk v centru hojně navštěvovaného krušnohorského městečka, bylo tedy hotový dar z nebes. A když píšu domeček, myslím domeček – ve třicátých letech v něm provozoval živnost místní německý holič a genius loci si toto místo uchovalo i po skoro sto letech.
Místo na spaní si pan Akita našel hned.
Když přišel den odjezdu z domova, nekonaly se tradiční manévry ve stylu „Máme zabaleno vše, co budeme my a děti potřebovat?“ Přibyly desítky nových dotazů. Má pes zabalené všechny hračky? Vezeme mu oblíbenou misku na jídlo? Nezapomněli jsme krátké vodítko? A dlouhé? Míček už je v autě? A druhý míček? Příprava na první dovolenou s panem Akitou věrně kopírovala přípravu na první dovolenou s nejstarším z našich dětí.
Samotný přesun do Krušných hor pak už proběhl v klidu. Pan Akita proseděl cestu s hlavou vykloněnou ven z otevřeného okénka a svým velkým černým čumákem nasával a analyzoval miliony molekul atraktivních pachů za vteřinu. Ani na povinné venčící pauzy nechtěl, jak byl omámen, ven z auta jsme ho dostali jen na další neřest - točenou zmrzlinu. Když jsme dojeli, nikdo nás nevítal. Vytáčím telefon a říkám majitelce, že jsme vjeli do otevřených vrat. Z druhé strany se ozvalo: „No, my jsme teď na pouti v Horní Blatné, zatím se nastěhujte, je odemčeno.“ Asi krušnohorský zvyk.
Teď by měla asi přijít část, kde se rozepíšu, jak jsme si s panem Akitou vyšlápli z Božího Daru na Klínovec. Jak jsme se vydrápali nahoru po jáchymovských schodech smrti a prošli Jáchymovské peklo. Jak jsme se toulali kolem Perninku, Horní Blatné nebo Nejdku.
Jenže já si nejvíc pamatuju jiné věci a jiné chvíle. Obyčejné. Třeba tu, jak pan Akita překousl vosu a ta ho, i když její hlava už byla kdesi v psím žaludku, bodala do pysku, dokud mu její druhou půlku moje žena nevytáhla. On přitom celou dobu (na psí způsob) usedavě plakal a věřím, že v tu chvíli se určitě nechtěl stát alfou naší smečky, ani ničím jiným. Nakonec usnul vysílením s klackem v oteklé tlamě. Pamatuju si taky to, jak našel v lese kost z vysoké a nesl si ji hrdě několik kilometrů kopec nekopec - jen když si potřeboval přičichnout k zajímavým místům, na chvíli ji vždy vyplivl.
Toulání po horách se psem jsme si zamilovali.
Divadelní terminologií byla naše dovolená v létě 2024 představením jednoho herce - pana Akity. Jasně, že musel být u všeho. Jasně, že opuštěná sklenka vína pro něj byla příliš velkým pokušením a že dělal, jako že nic, když jsem ho nachytal s jazykem uvnitř. Jasně, že hned první večer obsadil pohodlnou pohovku na spaní. A že vždy jako první kontroloval u grilu, jestli už se může nosit na stůl.
Úplně jiné je na horách i ranní venčení. To nebylo naše ranní kolečko kolem plotu ulicí do parku u nádraží, pak kouknout na vlaky, ujít kus po louce a domů. Tady jsme měli hned přes silnici obnovený lesopark. S pěšinou do prudkého kopce, protože na horách je to do kopce všude. S nádhernou sochou Ježíše Krista, který tu coby Salvator mundi žehná všem, kdo jdou kolem. S úžasným výhledem na městečko i s naším domečkem, s osvěžujícím pramenem a křížovou cestou vysázenou ze stromů.
První dovolená na horách byla prostě i pro psa rájem v ráji. Stejně jako pro nás. A rozhodně nebyla poslední.
