Pan Akita: Můj seznam nepřátel

Jeho raná socializace byla opravdu raná. Od dvou měsíců je mezi lidmi, nevyvede ho z míry velká společnost nebo křik kolem, neprožil žádnou špatnou zkušenost. Právě naopak - je středem pozornosti, i v jeho třech letech na vycházkách pokaždé slyším „Ty jsi ale krásnej!“ a moc dobře vím, že ta slova rozhodně nepatří mně. Přesto existují lidé, kteří se mu z nějakého důvodu nezamlouvají – a já dlouho netušil proč. Proč jsou na černé listině pana Akity rybáři? A proč lidé s berlemi? A čím se o svoje zařazení zasloužili třeba muži v oranžových montérkách?

Dneska, po několika tisících společných vycházkách, už vím. Už jsem pochopil jeho psí logiku, na které vlastně nic logického není. Logiku, se kterou zařazuje náhodné a neznámé lidi na seznam nepřátel, ke kterým je třeba chovat se nanejvýš obezřetně. Všichni nepřátelé pana Akity mají totiž společné jedno – jsou divní. V jeho očích, tedy.

Prvními mezi divnými byli rybáři. Nehybné sochy hrbící se beze slov na stoličkách u řeky a zírající do prázdna, před nimi železné klacky natažené nad vodou, za nimi jen úzká pěšina. „Tudy rozhodně nejdu, otoč to,“ začal pan Akita napínat vodítko ve třech měsících. V pubertě na nehybné sochy poprvé použil štěkání. Ne zlé, ne výhružné, ne agresivní – použil ten způsob, který říká „hele, vidím tě, a když zkusíš nějakou levou, dostaneš nakládačku“.

Projít mezi rybáři bylo dlouho projít uličkou hanby. Teprve s dospělostí pan Akita pochopil, že rybáři jsou neškodní. Štěkat na ně ale nepřestal. A já si myslím, že vím proč - prostě ho to baví. Na rybáře přitom neštěká jen u vody – spolehlivě pozná rybáře na kole, rozštěká se, i když vidí jen rybářské pruty přes okno v autě. Přitom si dělá svoje – čichá vůně psích kamarádek v trávě, přidává podpis na sloupek zábradlí… a mimoděk vyštěkává svoji výstrahu všem rybářům světa.

Další nepřátelé pana Akity? Před pár dny si štěkot, který trochu směšně cuká velkým psím tělem, vysloužil dělník ve svítivě oranžových montérkách. Před měsícem vyhrožoval muži, který četl na předzahrádce restaurace noviny v natažených rukou – další nehybná socha v nepřirozené poloze dostala po zásluze co proto. Dámy s velkými klobouky nebo příliš silným parfémem, to je kapitola sama pro sebe. Stejně jako lidé, co chodí o holi nebo s berlemi. Nakonec tu jsou opilci, kteří mají díky svému stavu snížený pud sebezáchovy a chtějí si „tu velkou lišku“ pohladit.

Samozřejmě, výstražné štěkání a varování „nic nezkoušej“ se nespustí pokaždé, když pan Akita potká někoho, kdo je pro něj divný. Stane se to zřídka. Musí být asi vhodná konstelace. A hlavně, už jsem to psal, pan Akita se tím dobře baví. Výjimka, která potvrzuje pravidlo? Rybáři. Tam je divadlo pokaždé. I když sedí na druhém břehu.

Co se týče společenského života pana Akity, existuje ještě jedna sorta lidí, se kterými má zvláštní vztah. Děti. Děti podle něj nejsou divné. Děti jsou jiné. A jinak se k nim proto i chová – dovolí jim skoro všechno. Dvouletou praneteř, která se jednou zatoulala, jsme našli, jak s vědeckým zápalem zkoumá prstem to „černé kolečko“ pod zatočeným ocasem. O jaké kolečko jde, nemusím jistě popisovat, na všech fotografiích akit zezadu ho pojmenujete na první pohled.

Podobné „týrání“ si pan Akita nechává líbit i od předškoláků. Prst, který zkoumá, jak velké mokro má pes v čumáku, kontrola ostrosti tesáků rukama, hlazení proti srsti, tahání za uši – není nic, co by na něm ještě nebylo vyzkoušeno. Větší děti? Tam už podobné způsoby nestrpí, ale mazlení, tomu se nebrání nikdy.

V devíti případech z deseti to vyjde i s dospělými – stačí panu Akitovi nabídnout ruku, aby si ji nejdřív očichal, a počkat – během pár vteřin je jasné, co se bude dít dál. Když vyhodnotí nový vztah jako perspektivní, nechá se pohladit, podrbat za ušima a pak už se hlásí o svou odměnu, když se mokrým čumákem vrhá právě objeveným lidským kámošům zezadu do rozkroku.

A když chemie nezafunguje? Je to stručné – hlubokým akitím zavrčením, které nevyhrožuje, ale upozorňuje, řekne naprosto jasně: „Hele, dneska jsem bez nálady. Zkusíme to příště.“