Článek
Hollywoodský Hačikó je akita, která chodí zásadně bez vodítka, na ulici se přátelí s každým na potkání, na rušném nádraží stoicky ignoruje hluk projíždějících vlaků a při návratu Richarda Gere z práce spustí nefalšovaný výbuch radosti. A když jeho pán ve filmu umře a z vlaku už nevystoupí, několik let oddaně čeká na jednom místě, protože co kdyby jednou z nádražních dveří vyšla známá postava.
Přiznám se, i pro mě je příběh Hačikó příběhem neuvěřitelné oddanosti a věrnosti. Ať už ten reálný, odehrávající se v Tokiu ve čtvrti Šibuja ve třicátých letech, tak ten filmový, který se odehrál ve fiktivním městečku Bedridge v Rhode Islandu v USA. Jenže ani jedna verze není chovatelskou příručkou „Jak na věrnou akitu rychle a jednoduše“. A dost jistě si i myslím, že náš pan Akita o nich neví, protože jeho představa o věrnosti a vítacích rituálech se sakra liší.
Zažil jsem to na vlastní kůži. Našemu psovi byl rok a kousek, byl červenec a já zkolaboval. V noci mě odvezla záchranka a já zapomněl na to nejdůležitější – dát mu to vědět. Dalších deset dní jsem ležel na vrzající nemocniční posteli, chvíli hrozilo, že umřu, pak delší chvíli, že oslepnu. Z vedlejší postele se každou noc ozývalo „nejhlučnější chrápání na světě“ a já měl dost času myslet na manželku, na děti a na pana Akitu. A na to, že když se další ráno probudím do tmy, už je neuvidím. A na to se po padesátce hodně špatně zvyká.
Jak čas mezi vyšetřeními utíkal, začínal jsem se upínat na okamžik, kdy se s panem Akitou opět shledám. Od manželky a dětí, kteří za mnou na nemocniční pokoj na rozdíl od něj mohli, jsem věděl, že kdykoli někdo zazvonil, běžel pes ke dveřím a když se zavřely, dlouho a smutně tam seděl. A když slyšel z ulice zvuk auta, který připomínal naše, díval se do okna a poslouchal, kdy v zámku zarachotí klíč a do chodby vejde známá postava. Nedočkal se.
I akita umí být smutná.
To až po deseti dnech na nádraží, protože z nemocnice jsem se vracel v doprovodu manželky vlakem. Vlakem! Jako ve filmu… V mých představách byl z pana Akity Hačikó, který čeká, až z nádražní haly vyjde profesor Parker Wilson (tedy já). Konečně nastal ten den… už z vlaku jsem viděl, jak pan Akita s dětmi stojí před nádražím. Na peróně mě přemohly slzy. „Kamaráde, žiju, vidím, dopadlo to dobře, pojď sem honem!“
Nešel. Běžel. Vytrhl vodítko a začal vítací tanec. Pan Akita kňučel, skákal, byl jako smyslů zbavený. Jenže nevítal mě, vítal manželku, kterou neviděl dvě hodiny. Já, kterého neviděl deset dnů, neexistoval. Byl jsem vzduch.
To je ta akití věrnost?
Trest „nerozloučil ses, nedal jsi o sobě vědět, ignoruju tě!“ vydržel přesně dva dny. Už odpoledne mi pan Akita dovolil vzít ho na procházku, ale pořád mezi námi bylo ticho. Teprve večer, když už všichni spali, se „něco“ přišouralo k naší posteli, lehounce to skočilo nahoru a pomaličku, snad abych si nevšiml, se přitulilo, spokojeně odfouklo a usnulo.
To „něco“ byl pan Akita.
