Článek
Přitom měl našlapovat kolem koho. Náš malý jednopatrový domek už před ním obývala britská kočka, vznešená madam s chováním anglické královny, ukřičené andulky, věčně hladová suchozemská želva zelenavá, „stádo“ afrických achatin, šneků tak velkých, že i ti největší čeští hlemýždi vedle nich vypadají jako nedochůdčata, dvě potkanice a desítky až stovky strašilek – hmyzích větviček, jejichž počet se liší podle toho, jestli se zrovna množí nebo „jen“ rostou a spotřebovávají „metráky“ ostružinového listí.
Chvíli to vypadalo, že nastolení nových ubytovacích zvyklostí se s příchodem štěnětě stane nerozluštitelným rébusem. Nestalo. Vešli se a srovnali všichni. Kočka se z přízemí strategicky stáhla do patra, kde našla zálibu ve sledování ptáků přes balkonové dveře. Ostatního zvířectva, žijícího v teráriích a klecích, se příchod pana Akity prakticky netýkal.
Ale zpátky k „našlapování“ a proč trvalo jen chviličku. Pan Akita si naše původní zvířecí obyvatele zamiloval a nikdy se nestalo, že by na ně snad jen zavrčel nebo vycenil zuby. Jenže jak rostl, začal pro ně být moc velký. A popravdě, psí pojetí hry a zábavy je taky trochu jiné než třeba to kočičí nebo želví.
S námi žije patnáct let, na světě je ještě o tři roky déle.
S kým vlastně pan Akita ve společné domácnosti žije? Jako první představím kočku. Její příběh by vydal na román, jen kdyby se ho nějaký spisovatel ujal… Jmenuje se Bonini, je britka, aristokratka s rodokmenem a letos oslavila osmnáctiny – v přepočtu na kočičí věk je jí tedy úctyhodných 88 let. Dostala se k nám jako tříletá, od člověka, kterému zůstala po rozchodu s partnerkou a připomněla mu ji pokaždé, když na ni chtěl zapomenout.
Z mojí strany byl vztah s Bonini dlouho chladný – zato manželka si ji zamilovala. A ona ji. Když pak kočka postupně překousala všechny provázky v žaluziích, přežvýkala kabel od nabíjecí stanice drahých bezdrátových sluchátek, okousala většinu květinového inventáře v domě a poškrábala dveře, ocitl se náš vztah na bodu mrazu.
Dneska je všechno jinak. Když stařičká Bonini pomaličku sleze z patra a sedne si na schody tak, aby na ni zespod nemohl pan Akita, jehož neskonalou touhou je lízat velkým jazykem její kožich, krmím ji tou nejkvalitnější šunkou, jaká je k dostání, a ona spokojeně vrní a otírá se o mě hlavou. Pak se zase odebere nahoru do svého pelíšku, kde tráví většinu dne i noci. Ve svých osmnácti je Bonini na jedno oko slepá, má v něm zákal. Je i prakticky hluchá, a protože se neslyší, často a hlasitě mňouká. Jíst jí ale chutná, byť je stále vybíravější. A my jí dopřáváme. A bojíme se chvíle, kdy odejde do kočičího nebe. Tak jako jsme se toho báli u všech koček, co už s námi žily. Už teď víme, že Bolilinku, jak jí říkaly děti, když byly malé, obrečíme.
Stejně jako kočky s námi celý život žijí andulky. Vždy minimálně dvě, teď máme v kleci dokonce tři. Když jsme před pár měsíci k osiřelému samečkovi vybírali v obchodě novou společnost, měli andulky poslední dvě. Vypadaly jako zamilovaný páreček, švitořily si a jemně se oklovávaly. Měli byste srdce vzít si domů jen jednu? My ne. Stejně jako život s přestárlou kočkou, i život s andulkami píše dojemné příběhy. Třeba když jedna v noci umřela a druhá ráno seděla vedle ní a klováním se ji snažila probudit. Nebo když v jiné zůstalo při snůšce vajíčko, zranila se a nezbylo než ji nechat uspat. Veterinář ji držel v rukou, pak jí píchl injekci, přiložil lidský stetoskop na místo, kde měla pod peřím srdíčko, a když odletěla do ptačího nebe, řekl: „Dneska mi nic neplaťte… já mám pro andulky velkou slabost…“
I andulky patří do naší domácí soukromé ZOO.
Želva? Ta má velké terárium, velký apetit a dlouhé prázdniny – od jara do podzimu žije venku, vozíme ji na letní byt do výběhu na chalupu. Na začátku byla menší než krabička od sirek a chovatel nám ji předal v polystyrenovém boxu, do kterého vám v restauraci zabalí oběd s sebou. Dneska je jí devět, má ráda drbání na krunýři, chutnají jí jahody a piškoty a jediné, co jednou budeme muset vyřešit, je její budoucnost – to, že nás přežije, je jisté.
Afričtí šneci a strašilky – co říct o nich? Jsou to zajímaví tvorové, ale k srdci mi nepřirostli. Jenže, když vaše dítě studuje střední veterinu, naučíte se mít rádi i je.
Na konec jsem nechal potkanice, které naše budoucí veterinářka chová v patrové kleci vybavené dřevěnými domky, žebříky a hamakami, ve kterých tři potkaní kamarádky každé ráno relaxují po náročném nočním programu, protože jak známo, potkan je v noci nejčilejší. Řekl jsem tři? Ano. Potkani stejně jako andulky potřebují žít v zajetí alespoň ve dvou, ale když vám jedna potkanice z páru umře sešlostí věkem a vy v obchodě narazíte zase na „poslední dvě“ a navíc tak krásně vybarvené, že musí být z jednoho vrhu – budete mít srdce vzít si domů jen jednu?
I potkaních slečen a dam se u nás už vystřídalo několik. Měli jsme několikrát paní Černou, paní Stříbrnou, paní Šedivou… a právě její příběh bude tím, kterým se s naší soukromou ZOO rozloučíme. Paní Šedivá byla dlouho nevyléčitelně nemocná. Nakonec začala krvácet a my věděli, že přišel čas se rozloučit. Veterinář měl už po pracovní době, v ordinaci bylo zhasnuto, ale telefon zvedl a prý: „V Soběslavi už nejsme, ale přijeďte za námi domů do Malšic, máme tu taky ordinaci, myšku uspíme.“ Dostala dvě injekce a i mně zvlhly oči, když jsem viděl, jak z ní na dece na ordinačním stole odchází život. Na cestu do potkaního ráje dostala paní Šedivá kousek sýra, do kterého si párkrát hryzla ještě cestou k veterináři.
Na cestu do potkaního ráje si paní Šedivá vzala i kousek sýra.
Dneska už v potkaním klecovém apartmánu bydlí další generace pisklavých krásek. Ve vedlejší místnosti žije stařičká kočka. A dole v obýváku má postel pan Akita. I jeho čas jednou přijde. Ale do té doby spolu zažijeme ještě spoustu dobrého a ještě lepšího. A já to pak pro vás všechno sepíšu.
