Článek
Když bylo panu Akitovi osm měsíců, začali jsme chodit na cvičák. Úplně bez zkušeností jsem nebyl. V devadesátkách jsem měl briarda a ten výcvik doslova miloval. Učil se rychle, pamatoval si všechno a nakonec nebylo třeba ani dávat mu povely hlasem, stačila nenápadná gesta rukou. Ano, našly by se nedostatky - pro odměnu a pamlsek udělal skoro cokoli, včetně podvodu. Při tréninku stopování, kdy jsem si namazal podrážky syrečky a kousek voňavého sýra položil do stopy každých pár metrů, porušil odložení „za rohem“. Tajně koukal, kudy jdu, aby si usnadnil úkol. Vykukující hlavy jsem si všiml až po několika spotřebovaných balíčcích syrečků.
Výcvik pana Akity? Základní povely zvládl náš japonský aristokrat celkem dobře, dost možná i líp než já. Nebyl to on, ale já, kdo měl problém třeba s povely doprovázejícími chůzi u nohy. Chůze dopředu na vodítku – povel K noze. Obrat doprava – taky K noze. Doleva – opět K noze. Čelem vzad – ano, taky K noze. Pokaždé s jinou intonací a důrazem na jinou slabiku (snad si to pamatuji dobře). Zvládli jsme to nakonec oba. Stejně tak Sedni, Lehni, Místo i Zůstaň.
Jen přivolání se většinou nesetkalo s pozitivní odezvou. Jakmile nebyl pan Akita omezen vodítkem, začal trpět výraznou nedoslýchavostí. Nebo se v lepším případě otočil a očima se zeptal: „Proč? Teď mám na práci něco důležitějšího.“ Třeba stát u plotu a sledovat šrumec na silnici za ním. Nakonec jsme i povel Ke mně vcelku zvládli.
Pak jsme přidali agility. Slalom se panu Akitovi líbil. Minimálně první tři pokusy. Při čtvrtém se rozhodl slalomové tyčky opustit v půlce. A pátý skončil zvednutou nohou a označkováním hned první tyče, což se u paní cvičitelky setkalo s velkým nepochopením. Pak už pro pana Akitu slalom neexistoval. Minimálně tedy jako pro přímého účastníka. Jako divák byl ale u vytržení, když mezi tyčemi svištěla stejně stará border kolie, zvědavě sledoval francouzského buldočka, který mezi brankami funěl pomalu, ale s o to větší precizností.
Skočka. Co jsem během deseti měsíců mohl vidět, zvládli ji nakonec všichni psi, kteří se přes ni vydali. I pan Akita. Pravda, laťku mezi dvěma stojkami přeskočil během té doby třikrát, možná čtyřikrát, ale přeskočil. Ve všech ostatních případech se držel strategie „rozběhnout se a shodit laťku nohou“. Párkrát jsem měl pocit, že při tom schválně a pro zábavu nohy střídá, ale spíš do ní kopl vždy tak, jak mu zrovna vyšel krok.
Nejvíc si na cvičáku oblíbil společné vycházky.
Co ho bavilo o něco déle, byla kladina - úzká dlouhá lávka vysoko nad zemí s náběhy z obou stran. Zvládli jsme vyběhnout nahoru, přejít na druhou stranu a seběhnout. Zvládli jsme na lávce předvést Sedni, Lehni i Stůj. Zpětně ho podezírám, že tohle všechno dělal jen proto, že kousek od konce překážky stál plot a za ním slepice, které si po každém pokusu fascinovaně prohlížel a ke kterým by se odjinud jen těžko dostával.
Dva metry vysoké áčko, kde se pes musí vydrápat nahoru a na druhé straně se bezpečně dostat dolů? Ostatní psi byli radostí bez sebe, když na ně přišla řada. Už zmíněná border kolie přes překážku doslova létala. Pan Akita se vždy rozvážně rozběhl a… opřel se předními tlapami o překážku tak vysoko, jak jen mohl. Pak ke mně natočil hlavu s pohledem: „Pamlsek, prosím!“
Pamlsky byly vůbec alfou a omegou společného snažení. „S tvrdým sýrem mám nejlepší zkušenost,“ říkala cvičitelka, a tak jsem hned po první lekci pořídil pamlskovník, který jsem před každou návštěvou naplnil až po okraj malými kostičkami sýra. I pan Akita byl pro. Minimálně první dvě hodiny. Při třetí přestal být eidam zajímavý. Přechod na psí salám (postupně v několika příchutích) byl úspěšný stejně dočasně. Náš cvičenec zastával názor, že si za svoji snahu zaslouží podstatně pestřejší menu.
Po deseti měsících pan Akita usoudil, že už mu cvičák dal všechno, co bude v životě potřebovat, a začal další výuku totálně bojkotovat, abych to pochopil i já. Brzy přišel čas na poslední hodinu, poslední „hele, tohle dělat nebudu, už jsem to dělal minule“ a pak došlo na památná slova z úst cvičitelky:
„Víc už toho z něj asi nedostaneme… ale je prostě boží – hravej a zvídavej přítula. A já myslím, že takovej bude celej život, když to nepokazíš ty.“
A toho se doma držíme dodnes – nepokazit to.
