Článek
Pořídit si psa, a akitu zvlášť, znamená pustit si do života tvora, který vás postupně nenápadně připraví o všechno, co je vám blízké – o pantofle, o křeslo, o postel, o klid a nakonec i o důstojnost, to když se v dospělosti venku mezi lidmi rozhodne, že se na vodítku půjde tam, kam chce on, zprudka vykročí a vám to zapomene říct.
Začíná to už od štěněte. Je přitom jedno, jestli vyberete akitu, retrívra, čivavu nebo, co já vím, třeba kokršpaněla. Všichni psi jsou v tomhle stejní – všichni v sobě mají genetickou výbavu, která z nich už ve štěněcím věku dělá mistry manipulace, vedle kterých by i Machiavelli zbledl závistí. Jak nás psi a jejich děti manipulují? Za mne používají čtyři základní techniky.
Počkej, až na tebe řeknu, žes na mě křičel!
Technika první: Projevím radost, když se to očekává
S úspěchem ji pan Akita použil už první den u nás. Scéna – chodník před domem, první pokus o venčení mimo lino, koberec nebo dlaždičky doma. Účinkující – štěně akity inu. Já, manželka, naše tři děti. Kompars – náhodní kolemjdoucí a zvědaví sousedé vyhlížející okny zpoza záclon.
Jede se naostro. Kamera, klapka, akce! Pan Akita se rozhlédl, jestli se všichni díváme (a my se dívali), a udělal svoji malou a historicky první loužičku na veřejnosti. To ale nebyl konec. Zavrtěl se, trošku se prohnul… a vypadl z něj i malý bobek! Schválně, umělo tohle vaše štěně hned první den, co jste si ho přinesli domů?
Nechybělo moc a všichni jsme zatleskali, jako se tleská pilotům po úspěšném přistání. Slova chvály nebrala konce, gratulovali jsme si navzájem, jako kdybychom potřebu na chodník vykonali my sami a ne pes. Pan Akita pak poprvé udělal to, co potom ještě tisíckrát a k čemu ho vedl vrozený instinkt – zavrtěl ocáskem na znamení radosti, šťouchl do mě čumáčkem a… probudil ve mně takový pocit štěstí, že bych na něj v ten okamžik bez váhání přepsal auto i dům. Malý diktátor nás měl tam, kde chtěl.
Technika druhá: Hra na chudáčka
Ta se psovi může hodit kdykoli. Hlavně ve chvílích, kdy štěně explicitně porušuje společenskou smlouvu, kterou s člověkem při příchodu do jeho domu podepsalo. Malý pan Akita tuto techniku používal často, když potřeboval zamaskovat průšvihy, která se udály, když byl jen se mnou – když „někam“ odnesl boty, když se ztratil ovladač televize, když vymotal toaletní papír, když okousal smetáček na smetí, když olízal omítku na místě, kde to je a bude dlouho vidět – to je jen několik příkladů.
Čtenář nemusí být čtenářem Dostojevského, aby pochopil, že tam, kde se stal zločin, musí následovat i trest. Ten pro pana Akitu většinou znamenal zvýšený hlas, zahrození prstem a obligátní: „Tohle dělá takovej šikovnej pes? Styď se!“ Když přišla domů manželka, žaloval na mě už mezi dveřmi. Trest tak čekal i mě. „Na takhle malé štěně se hlas nezvyšuje! Takhle malému štěněti nemůžeš hrozit! Podívej, jak se tě bojí, chudinka malej… Tohle už mu nikdy nedělej!“
„A nehraj si na chudáčka!“
Technika třetí: Psí oči
Tohle je podle mě asi ten nejúčinnější způsob manipulace, který má každý pes už od narození v genetické výbavě a který už během štěněcího věku dokážou mnohá psí plemena vypilovat k dokonalosti.
Psí oči, či psí pohled chcete-li, jsou mocným prostředkem, kterým pes dokáže vydolovat prospěch z čehokoli. Pan Akita coby štěně takto třeba rozšířil svá svrchovaná území nejprve na naši pohovku a pak i na naši postel. To se samozřejmě nikdy stát nemělo – za prvé, postel byla v našem seznamu psích „ne, to nikdy“ skoro na prvním místě. A za druhé, pan Akita, na to jak je dnes velký, byl dlouho dost malý – a dlouho tak na naši dnes už společnou postel nevylezl.
Pohled „Nicolas Cage“ splní i zapovězená přání.
Samozřejmě, poradil si – použil psí oči. Jestli si nejste úplně jisti, co přesně tímto slovním spojením myslím, pusťte si nějaký film, ve kterém hraje Nicolas Cage. Který to bude, je jedno, psí oči dělá většinu děje v každém a poznáte je hned – je to přesně ten pohled, kdy si říkáte, že byste se s postavou, kterou hraje, rozdělili o poslední krajíc chleba. S panem Akitou šlo o chleba až později, první byla na řadě postel – tak dlouho očima prosil, až se mi jednou samy od sebe natáhly ruce, vzaly ho do náruče a posadily vedle polštáře.
Samozřejmě, v tu chvíli se technika třetí proměnila v techniku první, kterou jsme si názorně ukázali výš.
Technika čtvrtá: Nevím, já to nebyl
Tahle technika je psí pojistkou pro chvíle, ve kterých se techniky předchozí použít nedají - když jste psa přistihli takříkajíc „skoro při činu“.
Ne, já to nebyl! A vaše nedůvěra mě fakticky moc mrzí.
Pár příkladů ze života pana Akity. Kdo rozkousal ty pantofle? Nevím, já to nebyl. Kam zmizely tkaničky? Nevím, já to nebyl. Kdo sežral kočce granule? Nevím, já to nebyl. Kdo roztrhal záclonu? Nevím, já to nebyl. Když bylo otázek moc, přešel pohledem do protiútoku – proč nectíte presumpci neviny? Taky takhle vyslýcháte kočku?
Když se dnes ohlédnu zpátky – na začátku jsem si myslel, že malý pan Akita je malé, bezbranné a za všechno vděčné štěně a že jsme to my, kdo má všechno pevně v rukách. Dneska už ale vím, že ve skutečnosti jsme se doma všichni stali účastníky dlouhodobého projektu převýchovy lidí na majitele psa s panem Akitou jako jediným lektorem.
Výsledek? Jeho jídlo je výhradně jeho. O postel se dělíme. V autě má doživotní rezervaci u okýnka. Dovolí nám uklízet vypadané chlupy a vodu, co vybryndá kolem misky. A když má dobrou náladu, zavrtí ocáskem, vrazí do kohokoliv z nás mokrým čumákem a přijde se pomazlit.
No, můžeme chtít víc?
