Polská Sahara není jen u Łeby. Ty nejkrásnější duny jsem našel u majáku Czołpino

Ano, moře v Polsku umí být nevyzpytatelné. Stejně jako počasí. Pláže a města na Baltu se v létě mění v lidská mraveniště – Łeba, Hel, Ustka, Mielno, Kołobrzeg nebo Świnoujście na hranicích s Německem. Ta patří mezi českými turisty k nejoblíbenějším… a zároveň nejpřeplněnějším.

Jenže polský Balt umí být i úplně jiný. Já sám jsem to zažil, když jsme se poprvé vydali na dovolenou do Łeby. Bydleli jsme v soukromí v běžném bytovém domě, na pláž jsme to měli sotva tři sta kroků. Vařili jsme si sami, mnohem častěji jsme si ale dopřávali to, co by byl hřích v Polsku neochutnat – zapiekanky, gofry, jak místní říkají vaflím, pierogy a další a další pochutiny.

Łebu jsme nezvolili náhodou. Lákalo nás, že v jejím těsném sousedství leží Słowińský národní park, zapsaný na seznamu biosférických rezervací UNESCO. Právě tady se nacházejí pohyblivé duny, které si nezadají s dunami, jak jsou známé třeba ze Sahary. Koneckonců, v turistických průvodcích se o tomto místě mluví jako o polské Sahaře.

Jeden z evropských „divů světa“ jsme navštívili hned druhý den pobytu v Łebě. Poklad spojující v sobě několik biotopů – jezera, rašeliniště, pobřežní lesy i pohyblivé písečné duny dosahující výšky až čtyřiceti metrů – to nešlo odkládat „na později“. Mimochodem, pohyblivé písky u Łeby nejsou jen přírodní unikát, mají i zajímavou nedávnou historii. Za války na nich Erwin Rommel se svými Afrikakorps trénoval na boje v severní Africe. V parku se nachází také pozůstatky tajné základny, kde Němci testovali rakety V2. Právě tady pracoval Wernher von Braun, klíčová postava amerického kosmického programu po válce.

Pohyblivá duna u Łeby, nesoucí jméno Wydma Łącka, je bezpochyby nádherná a právem patří k největším přírodním atrakcím Polska. Pro mě osobně ale byla její návštěva nakonec trochu zklamáním. Byli jsme na Baltu v srpnu, tedy v hlavní sezoně. Davy turistů, elektrické vláčky vozící návštěvníky téměř až k dunám, lidé nervózně popocházející v dlouhých frontách u pokladen národního parku… Člověk jen těžko mohl mít pocit, že stojí uprostřed divoké přírody na velkolepé duně, kde si připadá jako na planetě Arrakis a která se každým rokem na větru posune o několik metrů dál. Ochočené lišky, které loudily jídlo u vstupu na dunu, to nijak nevylepšily.

Pohyblivá duna u Łeby ale není jediným místem ve Słowińském národním parku, kde se hýbou písky. Přibližně o čtyřicet kilometrů dál, na západní straně Łebského jezera, se rozkládá Wydma Czołpińska. Je menší a mnohem méně navštěvovaná. Já si ji zamiloval hned s prvním šlápnutím do písku, který mi v prudších pasážích ujížděl pod nohama jako voda nedalekého Baltu. Wydma Czołpińska si dokonale zachovala atmosféru, kterou jsem hledal i u Łeby – nabízí ticho, vítr, šum moře a bílý písek na liduprázdných plážích, po kterých můžete jít dlouhé minuty, aniž byste někoho potkali.

Pokud se sem vypravíte i vy, doporučuji zaparkovat na lesním parkovišti Smołdziński Las. Parkování stojí pár zlotých, vstupné do národního parku také – a lístek si můžete koupit i online. Pak už stačí vydat se borovým lesem po modré nebo červené turistické značce podle toho, jestli zamíříte nejprve na dunu a potom k nedalekému majáku Czołpino, nebo opačně. Dá se samozřejmě navštívit jen jedno z těchto míst, ale byla by to věčná škoda.

Já se vydal nejprve k majáku. Pěšky, jinak to nejde, taky elektrické vláčky nejezdí. Cesta borovým lesem trvá přibližně půl hodiny, výhled z majáku je úžasný – a úžasný je i výstup po dřevěných schodech k jeho patě. Už v polovině mi připadaly nekonečné. Od majáku vás turistická značka zavede k moři – na pláž z bílého písku, kam vlna za vlnou vyplavuje barevné oblázky. Tam turistickou značku opusťte, dejte se doprava a zpátky do vnitrozemí odbočte až u turistického ukazatele s červenou značkou.

Po několika stovkách metrů po červené se pak ocitnete v jiném světě. Cesta přes dunu, vymezená dřevěnými kolíky, stoupá nahoru a hned zase prudce klesá. Jemný písek se propadá pod nohama, až nakonec nezbude než se zout a jít bosky. Celé místo je nesmírně fotogenické a zážitek umocňuje to, že za celou dobu potkáte jen pár podobných nadšenců.

Dnes, když se mě někdo zeptá, co bych u polského Baltu rozhodně nevynechal, neodpovím Łebu ani Hel. Pošlu ho do Smołdzińského Lasu, k majáku Czołpino a na Wydmu Czołpińskou. Až se dotyčný projde borovým lesem, vyšlápne schody na maják, zuje si boty v písku Wydmy Czołpińské a projde se po tiché pláží bez lidí, uvědomí si s radostí, že stále existují místa, kde člověk může být sám.

K mé osobní zkušenosti s výpravou do polských „pouští“ ještě pár odkazů pro ty, kdo chtějí před cestou načerpat co nejvíce informací: