Článek
Můžu vás ještě chviličku napínat? Může, že ano? Mně to totiž nedá a musím se ještě jednou zastavit u mandelinky bramborové, která se v padesátých letech stala v Česku „obětí“ propagandistické kampaně, před kterou neutekl ani autor Ferdy Mravence, Ťutínka, Berušky a Brouka Pytlíka – Ondřej Sekora. Jemu v roce 1950 vyšla knížka O zlém brouku Bramborouku s podtitulem O mandelince americké, která chce loupit z našich talířů. I když neutekl… Sekora před „americkým broukem“ neutíkal, byl komunista a nejspíš skutečně věřil, že se mandelinka, v době vydání dílka přemnožená v celé Evropě, stala nástrojem boje mezi Západem a Východem. Ale Zlý brouk Bramborouk – řekněte sami, nebyl ten Sekora literární ďábel?
Ale zpátky k Leptoglossus occidentalis. České jméno tohoto hmyzího „přivandrovalce“ zpoza Atlantiku už samo o sobě říká, odkud k nám v roce 2006 přišel – vroubenka americká. Takže další „americký brouk“ a další útok na naše talíře? Ne a ne. Za prvé, vroubenka není brouk, vroubenka je ploštice. Velká, vypadající hrozivě, ale ploštice. A za druhé, z našich talířů loupit nechce. Živí se totiž na jehličnanech, svým sosákem vysává šťávy z vyvíjejících se šišek hlavně smrků a borovic.
Naše domácí ploštice jsou oproti vroubence i poloviční. Třeba jako tahle kněžice.
Že nechce jíst naše jídlo ale neznamená, že od nás nechce nic. Chce. Jakmile přijde podzim a začne se ochlazovat, chce se k nám nastěhovat domů. A to ne tím způsobem, že by přišla ke dveřím, zazvonila a slušně se zeptala, jestli u nás může přečkat do jara. Protáhne se škvírou pod dveřmi, vlétne dovnitř oknem, umí si zkrátka poradit. Potkat se s vámi nechce – chce si jen někam zalézt a v suchu a teple přečkat zimní měsíce.
Jenže pak se stane, že se jednoho rána probudíte, otevřete oči a pár centimetrů od vás na zdi pokoje sedí „opravdu velký brouk s vysportovanýma nohama a hrozivýma klikyhákama na krovkách“ a vypadá, že každým okamžikem zaútočí a vstříkne do vás dávku jedu, která by spolehlivě zabila slona. Jak mohlo k nechtěnému setkání dojít? Vroubenka se možná rozhodla, že vymění jeden úkryt u vás doma za jiný a nestihla se přesunout dost rychle. Nebo, ale to je o dost míň pravděpodobnější, si vás chtěla coby svého domácího prohlédnout zblízka.
Ať to tak či tak, vězte, že vroubenka americká, přestože je o dost větší než naše domácí ploštice a její zadní nohy vypadají, jako kdyby denně posilovala hamstringy ve fitku, je tvor mírumilovný a pro člověka (včetně dětí) i domácí mazlíčky a pokojové rostliny zcela neškodný. Rozhodně se nestane, že by vás „kousla“ a vám by otekla ruka nebo noha. Jediné, co se vám stane, je, že budete smrdět. Vroubenka je ploštice a jako ploštice se brání – když se jí nešetrně dotknete, vystříkne na vás spršku zapáchající tekutiny. Tím je její zbraňový arzenál vyčerpán.
Že s podobným potenciálním smraďochem nechcete sdílet společný domov, byť jde jen o pár zimních měsíců? Sbalte jí saky paky a vyhoďte ji ven. Neberte na ni biolit a hlavně ji nerozmačkávejte – ano, páchnoucí tekutina se rozmáčknutím rozstříkne všude kolem. Nejjednodušší je vroubenku odchytit třeba do sklenice a vynést. Nejlépe někam do dřevníku, pod přístřešek, kam neprší – venku u nás přežije. Pokud ji tedy za největšího mrazu nehodíte do závěje. Tam asi bude její šance na příští jaro mnohem menší.
Moje zkušenost s vroubenkami? Každý podzim jich mám na chalupě na jižní fasádě, u které skládám naštípané dřevo na doschnutí, minimálně pár desítek. Nevšímají si mě a já si nevšímám jich. A vycházíme spolu dobře. A když se některá zatoulá dovnitř a v zimě na sebe narazíme? Dělám, že ji nevidím. A když na chalupu přijedu další víkend, opravdu ji nevidím. Ustlala si na zbytek zimy zase jinde.
