Článek
Sedíme u stolu v restauraci, nenuceně konverzujeme, příbory cinkají o talíře, soused vpravo do sebe láduje osmý bramborový knedlík prokládaný špenátem a výpečky. Soused vlevo právě dojedl, dívá se mi do talíře a nakonec z něj vypadne: „Nechci ti do toho mluvit, ale víš, žes teď udělal tu největší chybu, co existuje? Kde máš v tom jídle nějaký plnohodnotný bílkoviny?“
Co přesně jsem jedl, to asi není důležité – řeknu jen to, že jsem měl na talíři vegetariánský pokrm. A měl jsem tu smůlu, že místo vedle mě obsadil samozvaný výživový specialista. A já tak prožil další z momentů „dostal jsem dobře míněnou nevyžádanou radu“. Dneska už je ale podobných knížecích rad naštěstí mnohem méně než dřív, doba pokročila, být vegetariánem není nic výjimečného.
Když jsem ale s vegetariánskou stravou začínal, a to bylo kolem roku 1995, být vegetariánem znamenalo být exot. Navíc na vesnici, kde jsem vyrostl. Bylo mi kolem dvaceti, v obchodech nebylo nic z toho, co dneska – tofu, tempeh, prostě nic. Snad jen sójové kostky, to byl tehdy vrchol vegetariánské „diety“. Samozřejmě, nebyl ani seitan, ten jsem si poctivě mačkal z hladké mouky v míse s vodou.
Proč jsem se před třiceti lety vegetariánem vlastně stal? Zčásti ze zvědavosti, zčásti z protestu. Byl jsem pankáč, anarchista, hlavu jsem měl plnou Bakunina a Kropotkina, nenáviděl jsem kosmetické firmy a vivisekci, masožravce jsem považoval za nemorální. Nakonec jsem se tak „zacyklil“, že jsem byl několik let veganem – a to bylo v devadesátkách skoro o přežití, člověk měl občas pocit, že mu nezbývá než se jít napást na zahradu.
Co mi tohle období dalo? Dost jsem zhubnul. A ač to v souvislosti se zmíněným zhubnutím může působit jako protimluv, naučil jsem se výborně vařit – a žiju z toho dodneška. Taky jsem objevil spoustu zajímavých lidí, které bych jinak neobjevil a nepotkal.
Když jsem se po pár letech vrátil k masu, přišlo mi to jako návrat k přirozenému status quo. Nebyl to žádný rychlý přechod, spíš malé krůčky s tím, jak se člověk postupně zklidnil. Někde uvnitř ale „vegetariánský gen“ pořád byl a v roce 2019 jsem zažil velký návrat. Vegetariánem jsem doteď, poslední dva roky na bezmasou stravu přešla i manželka. Děti (máme tři a všechny kolem věku dospělosti) k vegetariánství nenutíme a nikdy jsme nenutili – a nemáme ani problém jim maso uvařit. Segedín a řízky od táty jsou prý top. Ani pana Akitu, našeho psího samuraje z Dálného východu, neomezujeme v konzumaci masa – a ano, to se (hlavně) u veganů (žádné živočišné produkty) občas děje a je to tedy pomatenost mimořádná.
Co se změnilo, je i motivace. Před třiceti lety jsem byl vegetariánem, protože to byla rebelie. Dneska mi „zakazují“ jíst maso morální důvody. Dříve jsem měl potřebu dělat vegetariány ze všech kolem sebe. Dneska o sobě říkám, že nejím maso, jen když se v restauraci s obsluhou marně snažím vybrat si mezi smaženým eidamem a smaženým hermelínem.
Plněné bramborové knedlíky? S tofu jsou minimálně stejně dobré jako s masem.
Co je dneska jinak? Některé argumenty, otázky a „vtipné“ poznámky nevegetariánů k vegetariánům jsou stejné dneska jako tenkrát, jiné se přežily. Tak třeba: „A kdy ti z omáčky vyndám maso, to můžeš sníst, ne?“ Na to už se třeba mě nikdo neptá. „Ale rybu si dáš? To přeci není maso.“ Ani tahle otázka už nefrčí. „A víš, že rostliny taky cítí bolest?“ Tahle poznámka naopak zůstala. A já vždycky, když ji slyším, cítím bolest taky. Bolest hlavy. Dost silnou.
Další populární argumenty a dotazy, které slýchám dneska jako kdysi? Tak třeba: „A to ti fakt nechybí chuť masa?“ Když se mi chce debatovat, odpovídám, že chybí. Hlavně, když jsem vyčerpaný, mám chuť na pečené vepřové koleno, které jsem měl vždycky rád. Pěkně s křenem, hořčicí a krajícem čerstvého chleba. Někdy se mě dotazující snaží nachytat: „Kdyby ses ocitl na pustém ostrově, kde by bylo jen prase, snědl bys ho?“ Když odpovím, že snědl, protože umřít hlady se chce jen málokomu, rozhovor na téma „vegetariánství“ je většinou u konce. Pokud ne, pokračujeme většinou až do okamžiku, kdy dojde na argument: „A víš, že člověk je od přírody všežravec?“
Naposledy jsme k této otázce dospěli při obědě, který jsem zmínil na začátku a kde debata začala skoro nevinně „bílkovinami“. Uhodnete, co jsem odpověděl? Ne, nehádejte, já vám to samozřejmě prozradím. Moje odpověď zněla takto: „Člověk je od přírody všežravec. To je jistě pravda. Ale taky je od přírody tvor společenský, a přesto se mnozí ještě nenaučili nechat druhé v klidu naobědvat.“
Tahle slova zaberou vždycky. A já mám klid.
