Článek
Po přečtení článku o skleněných dětech jsem se rozhodla napsat pár slov k tomuto tématu. V článku popisuje sestra postiženého bratra své zkušenosti, vzpomínky, pocity. Měla to štěstí, že se narodila rodičům rozumným a vnímavým. Před časem se nám narodil postižený syn. Stáli jsme před rozhodnutím, zda zkusit druhé dítě. Věřte, že jsme o tom přemýšleli hodně dlouho a řešili záležitost i s babičkami, které nám hodně se synem pomáhají. Nakonec jsme se rozhodli pro to mít jedináčka. Jednak jsme ztratili důvěru v lékaře a prostě jsme nevěřili tomu, že by těhotenství pohlídali a my měli dítě zdravé a druhá věc byla ta, že jsme na svět nechtěli přivést dítě už s povinností, postarat se o sourozence, až my s manželem nebudeme moci. Tento problém podle mého názoru nemá jasné řešení. Vždy záleží na konkrétní situaci v dané rodině, na povaze rodičů, ekonomické situaci, druhu postižení daného dítěte. Myslím si, že jsme se rozhodli správně, přestože se v noci budím kvůli obavám, co bude se synem, až tady s manželem nebudeme a už nyní vymýšlím plány a na situaci se snažím připravit. Tento článek píšu hlavně proto, aby si po přečtení maminky, které se rozhodují, zda mít či nemít sourozence k postiženému dítěti mohly říct, že ať se rozhodnou tak či tak, rozhodnou se správně. Rozhodují se podle svého svědomí a jen podle své situace. Nikdo nemá právo je soudit za jejich rozhodnutí. Ještě bych ráda složila poklonu všem milujícím rodičům za jejich trpělivost, lásku a péči, kterou svým postiženým dětem dávají, a také bych chtěla poděkovat všem lidem, kteří se na nás nedívají přes prsty a pomáhají nám, byť jen úsměvem nebo slovem podpory.
