Článek
A stejně tak nebudete mít ani náznak myšlenky na to, jak láska bolí. Doba zamilovanosti je krásná a bláznivá zároveň, scházíme se, vystavujeme se jen v tom nejlepším světle a všemi silami se snažíme o to, aby na nás ten druhý mohl oči nechat. Mnohdy se ale také tak trochu (někdy i hodně moc) přetvařujeme. Děláme věci, které nás vlastně absolutně nezajímají, smějeme se vtipům, u kterých ztrácíme pointu a trávíme před každou schůzkou dvě hodiny tím, abychom zamaskovali pihy či jiné nedokonalosti. A když jsme si čím dál blíže a blíže (protože jednou se prostě vedle toho druhého probudíme), najednou může ten druhý zjistit (stejně jako my o něm), že nás vlastně vůbec nezná a my neznáme jeho. Není to tím, že jsme udělali někde velkou chybu, ale tím, že jsme se přizpůsobovali a přetvařovali.
Dokud s někým nebudeme žít, tak nepoznáme, jak se chová v běžných situacích. Na schůzce krásná a usměvavá dáma v přiléhavých šatech může doma chodit v teplákách a s mastnými vlasy. Dokonalý muž, za kterým se ohlížejí davy žen, může trpět nadměrným pocením chodidel a doma bude neskutečný pedant. Návyky či zcela jednoduše to, v kolik ten druhý chodí spát či v kolik snídá, nás může ve společném životě zcela rozhodit. Milujeme toho druhého tak, že budeme brát i jeho tajné či jiné stránky, nebo ho přestaneme milovat v okamžiku, kdy si zuje boty?
Dennodenní stereotyp je dobrý na to, aby člověk poznal toho druhého jinak – z té strany, kde má povinnosti a časové limity a jak tyto skutečnosti zvládá a snáší. Jestli přináší domů stresy z práce, nebo je nechá v práci a doma je skutečně pohoda. Jestli je skřivan nebo sova a budete mít stejný režim dne. Jestli miluje zvířata stejně jako vy a nebudou mu vadit psí chlupy v posteli, jestli uklízí nádobí, nebo automaticky předpokládá, že nádobí uklidíte vy…
Brzy poznáme, zda je dlouhá partnerčina hříva jen umělá nebo pravá, zda jsou prsa vylepšena silikonovými implantáty či mu zuby drží v puse jen díky kvalitnímu lepidlu. To všechno je ale to nejmenší, když někoho milujeme, zvykneme si. Daleko horší jsou potlačované vlastnosti a návyky toho druhého. Tady už může jít po čase do tuhého, protože je dokázané, že člověk se dokáže přetvařovat i půl roku, než odkryje svoji pravou tvář. Stejnou dobu dokáže podléhat přáním partnera. A když tato doba vyprší, můžeme zjistit, že jsme nemilovali toho, kdo je tu teď, ale toho, kdo předstíral, že tu je. Naši představu, kterou nám partner ztělesní, aby dostal naši lásku. Proto mnohá partnerství končí rozchodem s poznáním, že se partner strašně změnil. Jenže on se nezměnil, on jen začal být skutečně sám sebou.
Z vlastní vůle a z touhy po lásce se omezujeme sami na sobě, abychom získali někoho, kdo se k nám podle všeho nehodí, protože si jako ideální partnerku nebo partnera představujeme někoho jiného… to už vyplývá z toho, že se kvůli jeho či její představě „měníme“ a stylizujeme, abychom se svému ideálu přiblížili. Škodíme ale sami sobě, protože o svou lásku tak zákonitě přijdeme. Pokud se ale naučíme být sami sebou, zjistíme hned na začátku, zda se tomu druhému na nás všechno líbí, nebo nelíbí. Takové chování chce ale hodně odvahy a je hodné dospělého člověka. Na druhou stranu se ten druhý nebude cítit podvedený, a když zjistí, že chodíme spát daleko dříve než náš protějšek, nemusíme jednou v budoucnu trpět třeba nespavostí…
