Článek
Nechte mě zpívat
„Miluj mě, anebo si po svých běž…“
Potěš mě, kdykoliv chceš.
Ber mě takovou, jaká jsem.
Anebo nech být…
Radost mým osudem.
Neumím si ji odpustit…
Nedám na ni dopustit.
Objednej lasagne.
Miluj mě, není to nákladné.
Oběd po italsku, nezruinuje kasu.
Podle gest rozmáchlých, poznáš mě.
V krvi radost ze života koluje.
Jiná už nebudu…
Slibuji, neudělám ti ostudu.
Znám význam dolce vita.
Ráno úsměvem vítám.
Překvap mě, dej všechno v sázku.
Dolce far niente u mě frčí.
Rozpustilost vlásků.
Náhražky, všelijaká směs.
Cihla eidam, cappuccino po obědě.
„O tom jakživ neslyšeli, to mi věř…“
Nenahradí menu velkolepé.
Prosím: „Neservíruj bolognese…“
Žádné prapodivné směsi.
„Jednoduchost letí!“
Shovívavý úsměv…
Čas na espresso, vhod přijde.
Odzvoněno špagetám, nasucho.
„Pro to tady nejsem!“
Ve sklence perlí prosecco.
Nebaví mě žít, jen na půl.
Lahůdky vybrané patří na stůl.
Všeho tak akorát, al dente.
Plnými doušky si užívám…
„Poznámky si nechte!“
Miluj mě, takovou, jaká jsem.
Nebo se konečně slituj…
„Na pokoji mě nech!“
Spoléhám na vkus.
Odhazuji benátskou masku.
Život rej, pestrý bál.
„Neumím v koutě stát!“
„Nač všechny maškary?“
Zkus mě takovou, jaká jsem.
Chápat, pohladit.
Rozmysli si to, žádný spěch.
V klidu, pianno.
Buď mě takovou chceš, nebo si běž.
Počítej s tím, že možná přebereš…
„Lasciatemi cantare!“
I kdyby to měla být píseň poslední. ..
I kdyby šlo do tuhého, do finále!
„Teď právě chci zpívat!“
Jachtou plout, na obzor se dívat.
„Právě teď, kdy jindy?“
Nechci na velikonoce čekat.
Nespoléhat na svatého Dyndy…
Všechno mi dopřej, z lásky kup.
Krásný den popřej.
Vyčistí se vzduch.
Sbalím se hned teď.
Pomlázku ležet nech.
Nechci lásku zmeškat.
Zasloužím si, hýčkat se nechat.
Je pravý čas, teď hned…
Svez mě kabrioletem.
Má píseň rozletí se po světě.
Nečekej na svátek.
Něco hezkého mi kup.
Ať nepokaká tě beránek.
Pohlaď mě, překvap mě.
Dopřej mi vše, ochotně.
Jsem taková, pochop mě…
