Článek
Cestovní horečka
Vystoupím v Nižboru.
Sednu si u nádraží ke stolu.
Mrholení nikam dál neláká.
Zapřu v sobě tuláka.
Zůstávám blízko perónu.
Koukám okýnkem, z odstaveného vagónu.
Místní atrakce.
Růže voní ve váze.
Retro podtácky.
Všude rozvěšené obrázky.
Skrz zamřížované okno hledím.
Zámek jako bonbónek.
Na kopečku sedí.
Perón zkrápí déšť.
Koleje, co mohou tě svézt.
Nevím zdali ..
Se dnes od kolejiště vůbec vzdálím.
Pomrkává zámek, mezi kapkami deště.
Na kopec se mi nechce…
„Co jinak v Nižboru?“
Ve sklárně ticho a klid…
Skláři domácí pohodu.
Uvidím, zda pohnu se, někam dál.
V teple vagónu.
Atmosféru zašlých časů nasávám.
Za okny prší.
Berounka hluk tiší.
Teče líně krajinou.
Kolem louky, se šťavnatou travinou.
Mžourám v příšeří.
Déšť bílý den sešeřil.
Sotva vidím dámy.
Do vagónu také zavítaly.
Sedí u stolu omšelého.
Sychravo, není zatopeno.
Pouhou ozdobou kamna starodávná.
Uhlí nepřiložila, servírka žádná.
Tak tu v chladu a potmě čekáme.
Až se vyčasí …
V to doufáme.
Já a dámy.
Ozývá se jejich štěbetání.
Objednaly si kávu.
Na letitém stole cukřenka.
Z růžového porcelánu.
Odstavený, hodně pamatuje…
Kam se podíváš, samé relikvie.
Ve zšeřelém vagónu se rozhlížím.
Vázy v oknech prohlížím.
„Jestlipak je to dílo místních sklářů?“
Netuším, nemám páru…
V nich růže čerstvá.
Zdobí kráska křehká.
„Co všechno, se do tak malého prostoru vejde!“
Do hlavy mi to nejde…
Rozvěšené dobové cedulky.
Z kuchyně se line vůně cibulky.
Při čekání na oběd, mám čas.
Kouzlem zašlých časů, nechám se kolébat.
Můžu se zasnít.
„Koho hostil stůl prasklý?“
„Kolik tudy asi prošlo hostů?“
Než vydali se na svou cestu…
Zaznamenávám relikvie.
Nade mnou letitý kufr podřimuje.
Už docestoval..
Do toulání se zamiloval.
Ošoupaný, opotřebovaný.
Vevnitř jistě papír potrhaný.
Cestovní horečkou již netrpí.
Na polici zatrpklý.
Leží nečinně.
Kam všude se podíval, nevíme.
Majitel boty toulavý schoval.
Smutný kufr, co docestoval…
Tváří se teskně.
S vysloužilými kamarády, ležet se mu nechce.
Dříme v něm světák.
Rád by podnikl cestu, někam.
Touží sbalit kufry!
Zbavit se nudy.
Vytáhnout paty.
K cestám se vrátit.
Po dlouhé době vyrazit.
Je to tak snadné..
„Vždyť je blízko vlakovému nádraží!“
Stačí tak málo…
Rozhodnout se.
S rozbřeskem do toho šlápnout.
Kousek se svézt.
Pražce počítat.
Pocitem nechat se vést.
Na chvíli se ve vlaku zasníš.
A už tě vyplivne v lesích křivoklátských.
Ševelí Berounka.
Mou chválu poslouchá.
Celá se tetelí.
Divoké husy přeletí.
Pohledem ji polaskám.
Řeka, co nikam nechvátá.
Na nádraží jen krátká epizoda.
K zámku se nakonec vydám.
Mezi kapkami deště.
Odjet jen tak, se mi nechce.
Vzdálím se, ze zastávky Nižbor.
Bonbónek na kopci mě láká.
Zdá se na dosah, blízko.
Na lehko, po cestě se mi zastesklo.
S kufrem se mi tahat nechce.
K zámku vyšlápnu lehce.
Nikam se nedostane, kdo polevuje.
Ať si kufr podřimuje, ve vagónu sní.
Cestovní horečka se opět projeví.
Propukne znovu.
Vábí ho vůně lesa, mávání stromů.
Hůůů, hůůů, blíží se vlak…
„Hurá do světa!“
„Panstvo račte nastupovat!“
