Článek
Několik kauz a pseudokauz z posledních let v Poslanecké sněmovně mě stále častěji přivádí k téže myšlence: jak se v poslední dekádě proměňuje chování politiků, jejich vystupování na veřejnosti a kam zmizeli lidé, které bychom mohli označit za vzory – ať už pro nás, nebo pro naše děti. Můžeme z toho všeho vinit sociální sítě?
V kostce jde o fenomén, který lze lapidárně nazvat „dětinštěním politiky“, odborněji pak infantilizací veřejného prostoru. Samozřejmě nejde o novinku omezenou pouze na politiku. V populární kultuře pozorujeme rostoucí prolínání světa dospělých a dětské zábavy – vždyť nejvýdělečnějším filmem letoška je čtvrté pokračování Spidermana. Samo o sobě na tom není nic špatného. V politice je však takové chování podstatně nebezpečnější a dráždivější. Infantilizace politiky totiž nemůže vést k ničemu dobrému.
Když se podíváme na současný parlament a na to, co se v něm odehrává, dojdeme k závěru, že tu máme dvě modelové „dětské strany“.
Tou první jsou Piráti – ztělesnění jakési „Strany Lízy Simpsonové“. Jde o politiky, kteří se snaží působit intelektuálně, na řadě témat by s nimi člověk věcně i souhlasil, ale způsob jejich prezentace je hysterický, infantilní a křečovitý. Happeningy s chozením pozpátku, předvolební klipy ukradené z českých pohádek či trapné vtipkování na sociálních sítích – to všechno stranu i její myšlenky fatálně shazuje. Hranice mezi kvalitním politickým marketingem a laciným šaškováním je mnohdy tenká a Piráti podle mého názoru v posledních letech opakovaně ukazují, jak snadné je tuto hranici překročit – jejich volební výsledky naznačují, že samotná snaha o virální komunikaci politický úspěch nezaručuje. Jedna věc je razit progresivistická témata, což je legitimní politický směr, se kterým lze polemizovat; druhá věc je balit je do takto dětinského formátu a sázet na laciná performativní gesta. Mladí politici a političky Pirátské strany volají po tom, aby je společnost brala vážně, ale sami volí způsoby prezentace, kvůli nimž je brát vážně prakticky nelze.
Na opačném pólu pak stojí Motoristé – strana Pažoutů a Horáčků. Tedy těch zlobivých syčáků ze zadní lavice, kteří se chovají arogantně a neurvale, a ještě jsou na to pyšní. Přesně jak to formuloval jejich předseda Petr Macinka: „Jsme hrozní. No a co?“
I s takovým přístupem by se dalo pracovat, kdyby za ním stála elementární odvaha nést následky. Kdyby přišli a řekli: „Ano, udělali jsme to proto, že tomu věříme a stojíme si za tím.“ Místo toho sledujeme jen laciný trolling na sítích a fňukání na tiskových konferencích. Symbolickým obrazem je Filip Turek, na kterého dokonale sedí výrok komika Jimmyho Carra o Andrew Tatovi: je zosobněním dospělého muže tak, jak si ho představuje pubertální chlapec. Hranatá ramena, silácké hlášky, doutníky a rychlá auta. Jakmile ale přijde na lámání chleba – ať už jde o rychlou jízdu po dálnici, jogurtové excesy nebo nehodu na I. P. Pavlova –, nastupuje trapné mlžení a svalování viny na druhé: „Já to nebyl, to kamarád, vzali mi telefon, to byl někdo jiný.“ Je tohle chování dospělého muže a tvrdého lídra? Ani náhodou.
Bohužel tato dětinskost není výsadou pouze mileniálů nebo generace Z. Trend, za kterým stojí sociální sítě se svými algoritmy a „reelsky“, nakazil i starší politiky. Stačí se podívat na Alenu Schillerovou a její tiktokové převlékání za hranolku, a zcela specifickým příkladem je ekonom Miroslav Ševčík. V politice lze pochopit radikální postoj i plavbu proti proudu, ale dospělý člověk se k takovému kroku přihlásí. Co udělá Miroslav Ševčík po demonstraci a incidentu u Národního muzea? Začne tvrdit, že šel jen náhodou kolem. Nosí všude s sebou kofolu s alkoholem jako záškolák na školním výletě, a když utrousí pubertální vtip o menopauze, tak místo aby řekl: „To je můj humor, berte, nebo nechte být,“ začne znovu kličkovat a vymlouvat se na vytržení z kontextu.
Miloš Zeman rozhodně nebyl žádným vzorem v politice, ale v tomto ohledu působí jako zjevení ze zcela jiného světa. Zeman pil becherovku otevřeně, hrdě hlásil, že jeho „zemák“ jezdí na alkohol, a když pronesl ostrý vtip o novinářích, stál si za ním. Rozhodně nebyl etickým vzorem pro politiky, ale byl to autentický, dospělý hráč s odvahou nést kůži na trh. Vedle něj působí postavy jako Ševčík nebo Turek jako zbabělí kluci, kteří rozbili okno a schovávají prak za zády. Na druhou stranu právě Miloš Zeman ukazoval, že autenticita a schopnost nést odpovědnost nejsou totéž. A právě ochota přijmout osobní, politické i společenské důsledky vlastního jednání je vlastností, které bychom si na politicích měli vážit nejvíce.
Nepochybuji, že tato teatrální gesta a pubertální hláškování jsou do jisté míry jen pragmatickým podbízením se všemocným algoritmům, které vám mají zajistit větší dosah. Skutečně je ale počet kliknutí relevantní politickou komoditou? Tato infantilizace totiž není strategií, která by voličům dlouhodobě imponovala; naopak každého soudného člověka začne brzy nudit až odrazovat. Trapné pokusy o přízeň mladých – ať už jde o „skibidi“ videa Zdeňka Hřiba, nebo babišovské mikiny „lowkey alfa“ – jsou jen prázdnou maškarádou. Zejména v případě vládní koalice, která svou ekonomickou politikou hází nastupující generace přes palubu.
Na opačné straně stojí Jan Grolich, který představuje příklad toho, jak může humor v politice fungovat – pokud je dospělý, laskavý a slouží k deeskalaci konfliktu. Vtip by měl být prostředkem komunikace a nástrojem, jak získat voliče na svou stranu. Neměl by se ale stávat náhradou argumentu a laciné provokace by neměly nahrazovat program. To pak skončíme se sněmovnou plnou dospělých lidí, kteří se chovají jako v mateřské škole, ale s rozpočtem suverénního státu v rukou. Sociální sítě možná nestály u zrodu tohoto fenoménu, ale nepochybně poskytly ideální prostředí. V politice, kde se pozornost měří počtem zhlédnutí a úspěch dosahem virálního videa, se totiž stále častěji vyplácí být vidět místo toho, aby člověk měl co říct.
Politika samozřejmě nikdy nebyla hřištěm pro svatoušky. Bývala to však aréna dospělých lidí, kde slova měla váhu a za chyby se platilo. Politická dospělost nespočívá v absenci humoru, provokací nebo nekonvenčního vystupování. Spočívá ve schopnosti rozlišovat mezi veřejnou funkcí a osobním egem, mezi politickou provokací a skutečným postojem, mezi svobodou říkat, co chceme, a povinností nést následky toho, co říkáme a děláme. Dokud budeme tolerovat politiky, kteří chtějí výhody dospělé moci, ale odmítají dospělou odpovědnost, zůstane náš parlament jen hlučným dětským pískovištěm. A z pískoviště se prosperující stát řídit nedá.
Zdroje:
