Článek
Máme za sebou volby do obecních zastupitelstev. Vedle „nevýhry“ hnutí ANO a blamáže jeho koaličních partnerů se potvrdil i trend, který již delší dobu sledujeme v předvolebních průzkumech: Starostové a nezávislí (STAN) postupně přebírají pozici hlavní síly opozice a zatlačují ODS do pozadí.
Tento trend se výrazně projevil i v prvním kole senátních voleb, kde STAN naprosto dominoval a jeho kandidáti postoupili do druhého kola ve všech obvodech, v nichž kandidovali – pokud v nich rovnou nezvítězili již v kole prvním (Jan Sobotka, Zbyněk Linhart).
Všeobecné povolební nadšení však záhy zčeřila mladá poslankyně Anežka Nedomová, jež rezolutně odmítla podpořit narychlo vznikající pardubickou koalici STAN a hnutí ANO s tím, že by šlo o podvod na voličích. Tato epizoda neukázala pouze na morální zásadovost mladé zákonodárkyně, čímž si získala respekt můj i řady dalších voličů, ale v plné nahotě obnažila i hlubší problém. Během povolebních vyjednávání se naplno ukázal rozpor mezi Vítem Rakušanem a vedením strany (respektive poslaneckým klubem) na straně jedné a původním komunálním jádrem hnutí na straně druhé.
Od obecních kořenů k celostátním ambicím
Zde si neodpustím menší historickou vsuvku. Hnutí vzniklo v roce 2004 pod názvem „Nezávislí starostové pro kraj“ (ve Zlínském kraji) a paralelně jako „Starostové pro Liberecký kraj“. Tato značka se následně šířila do dalších regionů. Šlo o další z hnutí, jež reagovala na nespokojenost občanů s tradičními polistopadovými partajemi devadesátých let (jako ODS a ČSSD) a cílila na poptávku po nových proudech v komunální a krajské politice.
Původní premisa byla prostá: starostové z menších měst a obcí – ostatně spoluzakladatel Petr Gazdík vzešel z pozice starosty jihomoravské obce Suchá Loz – prokázali své politické i manažerské kvality při správě svých obcí. Mají přirozený vztah k danému regionu a lepší předpoklady vést kraj či radnici než aparátčíci velkých stran dosazovaní z pražských ústředí, kteří mají k regionálním problémům mnohdy minimální vazbu.
Tato jednoduchá teze, jež se ukázala funkční v komunální sféře a dlouhodobě i v senátních volbách, se však na celostátní a mezinárodní úrovni stává značně problematickou. Vychází totiž z mylného předpokladu, že politik schopný spravovat malou obec dokáže stejně dobře řídit i celý stát.
Jistě, komunální politik se může postupně vypracovat – což je zdravá politická cesta, na rozdíl od kariér začínajících rovnou postem asistenta poslance či prostřednictvím nasbíraných fanoušků na sociálních sítí, jak ilustruje případ Filipa Turka. Na druhou stranu schopnost vyřešit místní kanalizaci či chodník automaticky neznamená kompetenci pro řešení makroekonomických a zahraničněpolitických otázek. Od cévního chirurga, který operuje drobné cévy na končetinách, také neočekáváme, že provede náročnou operaci aorty, stejně jako jezdec Formule 1 nemusí zvládnout řízení kamionu na Dakaru.
Limity hnutí a ideová neukotvenost
Politický talent samozřejmě existuje a politika je uměním přesvědčovat, což platí na všech úrovních. STAN však v minulých volebních obdobích opakovaně narážel na své limity. Ukázalo se to například při transformaci České pošty, kde opakovaně panoval střet mezi ministrem vnitra Vítem Rakušanem a lokálními buňkami jeho hnutí.
Viděli jsme to i v otázce migračního paktu. Vít Rakušan tehdy rétoricky operoval „českou výjimkou“ a snažil se výsledek prodat jako své politické vítězství, ačkoliv oficiální dokumenty ani vyjádření tehdejších koaličních europoslanců žádný takový úspěch nepotvrzovaly. Představa, že by nový migrační pakt v budoucnu zohledňoval vlnu ukrajinských uprchlíků z let 2022–2023 na úkor řešení migračního tlaku ve Středomoří, byla od počátku značně naivní a v celé nahotě ukázala rozdílné nároky na starostu Kolína a ministra vnitra pohybujícího se v evropské politice.
Druhým systémovým neduhem je ideová neukotvenost. Na celostátní úrovni jsme byli svědky toho, jak se STAN nejprve spojil s TOP 09, následně laškoval s Lidovci, aby posléze kandidoval sám a v předposledních volbách vytvořil koalici PirSTAN – což nakonec vyústilo v hluboký rozkol obou subjektů. Můžeme se vysmívat aktuálním výsledkům ODS, Motoristů či SPD, ale tyto strany prezentují výrazně profilovaný politický charakter, ať už s nimi souhlasíme, či ne. Starostové spíše připomínají demokratickou variantu k Babišově catch-all party.
Předseda Vít Rakušan a vedení strany si zřejmě tento rozpor i limity samotných starostů uvědomili, a proto se dlouhodobě snaží STAN profilovat jako progresivní, liberální a moderní městskou stranu. V evropských volbách také opakovaně oslovovali osobnosti stojící mimo tradiční starostenskou základnu – ať už šlo o Danuši Nerudovou v posledních volbách, nebo Jaromíra Štětinu již v roce 2009. Příkladem je ostatně i samotná poslankyně Anežka Nedomová, která se do Sněmovny dostala jako mladá zástupkyně nastupující generace na základě Rakušanovy akce Podpisovka díky kroužkování a úspěšné kampani na sociálních sítích. Na druhou stranu rekordman Podpisovky Stanislav Havlíček byl v Plzni krajským hnutím začleněn na kandidátce až za první desítku. Zdá se tedy, že název „Starostové a nezávislí“ má i symbolický význam dichotomie strany, kdy „Starostové“ reprezentují konzervativnější regionální kořeny, zatímco „Nezávislí“ otevírají dveře liberálním a progresivním osobnostem zvenčí.
Ideová rozkročenost může být v dnešní politice výhodou, ale právě snaha o transformaci hnutí v minulosti vedla k paradoxním střetům. Nejmarkantnější to bylo během hlasování o Istanbulské úmluvě, kdy se Vít Rakušan spolu se svými liberálními poslanci a Piráty za ratifikaci jednoznačně postavil, zatímco část senátorů za STAN v čele s Michaelem Canovem vystupovala ostře proti a hlasovala v souladu s konzervativní opozicí.
Vedení by nepochybně namítlo, že STAN není hnutím jednoho muže, nýbrž demokratickou platformou spojující různé pohledy do jednoho proudu. U Starostů jsme však dosud neviděli otevřené a kultivované vyříkání sporů, jaké proběhlo například v KDU-ČSL, kde byli představitelé konzervativního proudu typu Jiřího Čunka odsunuti a Jan Grolich získal jednoznačnou podporu pro svůj modernizační projekt. U Pirátů zase po vládní krizi kolem digitalizace stavebního řízení a volebním neúspěchu rezignoval Ivan Bartoš a Zdeněk Hřib dostal mandát stranu po stránce personální i organizační výrazně přemodelovat.
Osobně mě navíc dráždí jistý mediální dvojí metr, který v tomto směru pozoruji. Zatímco Piráti museli složitě vysvětlovat komunistické sklony některých svých členů (a vůbec každý kontroverzní výkřik z jejich tehdy ještě veřejného diskuzního fóra) a Petr Fiala zase čelil dotazům na vliv lokálních „kmotrů“, STANu mediální pozornost tohoto typu dosud spíše unikala. Přitom rozpory mezi progresivním vedením a konzervativním regionálním křídlem nejsou u Starostů o nic menší.
Závěr
Bude zajímavé sledovat, jak se hnutí STAN vyvine. Dokud se bude těšit stoupajícím volebním preferencím, zůstane pozice Víta Rakušana neotřesitelná. Jakmile se však tyto vnitřní rozpory dostanou více na světlo – a vládní konkurence by byla bláhová, kdyby je nevyužila –, může přijít citelný propad a s ním i třenice mezi jednotlivými stranickými křídly.
Průzkumy dlouhodobě ukazují, že STAN nemá nijak masivní skalní voličské jádro; jeho síla tkví v tom, že dokáže oslovit nejširší spektrum voličů a nejméně jich odradit. Pokud se však incidenty typu pardubického či ostravského vyjednávání a ideové rozkoly budou opakovat, ukáže se, že nový lídr opozice stojí na velmi křehkých hliněných nohou.
Zdroje:
