Článek
Konec války uvolnil nejen stavidla obrovské úlevy a radosti, ale zároveň i pomstychtivosti a nejnižších lidských pudů. Nejaktivnější často byli ti, kteří po celou dobu německé okupace buď mlčeli, nebo dokonce s okupanty dobrovolně spolupracovali. Lidé se bez mrknutí oka mstili na každé osobě německé národnosti, a to bez ohledu na to, zda daný člověk někomu ublížil, nebo ne.
Tento primitivní počin je nejen nespravedlivý, ale po desítkách let často nevyšetřený, nepotrestaný a ze strany českého národa neodsouzený. U mnoha lidí dodnes převažuje pocit, že Němci si za to mohli sami. Ale opravdu za to mohli všichni Němci? Krásně to ilustruje například film Habermannův mlýn.
Sudetské vítání Hitlera Němci draze zaplatili
Na počátku možná občané německé národnosti přispěli k Mnichovské dohodě, často vítali příjezd Hitlera a obsazení celého Československa, ale i těmto lidem válka zpravidla dala jen utrpení. Nezřídka kdy museli členové těchto rodin narukovat na frontu, kde na ně čekala jen smrt nebo zajetí. Určitě i mnoha Němcům postupně docházelo, že Hitler rozpoutal peklo nejen pro jiné národy, ale i pro Němce samotné. Možná, že někteří z nich později litovali, že svou podporou Henleina k tomu všemu přispěli. Ale vzít zpět to už nešlo.
Byli však také Němci, kteří proti Hitlerovskému Německu aktivně bojovali. Ani jim se ale odsun nevyhnul. A to i přesto, že nikomu neublížili. Navíc za obrovského rizika Čechům aktivně pomáhali. Poválečný fanatismus některých Čechů si s válečným fanatismem některých Němců nijak nezadal. Nešlo o spravedlivé potrestání. Šlo o zuřivou pomstu a někdy i snahu dostat se k majetku odsouvaných Němců, které neušli ani starci, a dokonce ani duchovní.
Mimořádné lidové soudy
Jedním z rozhodnutí, které bylo odsuzováno i v zahraničí, bylo zřízení a rozhodování mimořádných lidových soudů podle jednoho z Benešových dekretů. Konkrétně šlo o dekret č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. Proti jejich rozhodnutí se totiž odsouzení neměli šanci odvolat a žádost o milost neměla odkladný účinek. Naopak k popravám mělo docházet v řádu hodin. Jak se takové skutky lišily od chování německých úřadů? V čem byli Češi ti lepší?
Umíraly i děti
Nejen rozsudky, ale zvěrstva během odsunu německého obyvatelstva vedly k úmrtím nevinných, včetně dětí. Na utrpení během pochodu Krnov-Králíky vzpomínala tehdy osmiletá Marie André: „Hnali nás schválně přes Jeseníky, aby co možná nejvíce lidí zemřelo, což se stalo. Děti, které byly mladší než jeden rok, umíraly hlady a lidé, kteří zůstali ležet vyčerpáním, byli zastřeleni. Bylo s námi po celou dobu pochodu nakládáno jako se zločinci a byli jsme vystaveni neuvěřitelné šikaně.“ Toto se opravdu od chování německých válečných zločinců příliš neliší.
Civilisté byli nuceni se dívat na exhumovaná těla Němci popravených lidí. Tito civilisté ale přeci nikoho nepopravili
Znásilňování jako trest, ponížení jako norma
V pochodech odsouvaných šlo Němcům stejně o život, jako během války vězňům v pochodech smrti. Marie André opět vzpomíná: „Museli jsme se navíc chovat co nejvíc nenápadně, protože doprovázející bachaři si vyzvedávali ženy z transportu a znásilňovali je. Jiné byly bity nebo zastřeleny.“ Nejen tady, ale i jinde odsun provázel hlad, násilí a snaha odsouvané co nejvíce pokořit. S mrtvými se zacházelo bez jakéhokoli respektu. Ne, opravdu to nebyla spravedlivá odveta za válečné útrapy. Byla to pomsta a výron nenávisti.
Němečtí antifašisté zavření svými krajany za války měli to „privilegium“ pohřbívat mrtvé po válce. Jeden z nich Peter Klepsch vzpomíná na popravu velmi mladých chlapců: „Kluky postavili k severní zdi kasáren a ke každému z nich postavili jednoho střelce. A já vím jenom, že jednoho střelili do krku, vyrazil proud krve, jeden, dva metry daleko. A jeden volal svoji maminku, to jsem taky viděl“, vzpomíná pan Klepsch. Dva z popravených chlapců sám pohřbíval.
V žádném případě nechci, aby článek byl vnímán jako obhajoba zvěrstev, kterých se nacisté za války dopustili. Chtěl jsem jen říci, že „oko za oko, zub za zub“ není řešení. Je to primitivní způsob pomsty, kterým se degradujeme na úroveň agresora. Ne všichni Češi ale zapomněli na své lidství, někteří se snažili i pomáhat. Některým prostě došlo, že zaškatulkování do kategorie „Němec“ je jednoznačně špatně. Pokud se máme zachovat lépe než agresor, je třeba se nad příkoří povznést, a trestat pouze ty, kteří si to opravdu zaslouží a trestat v souladu s právem a lidskostí. My přeci nechceme být stejní jako tehdy byli oni.
