Článek
To, co ve 14. století mohlo být čistě pragmatickým rozhodnutím, může být dnes vnímáno i jako zločin. Jenomže u nás se o tom donedávna mlčelo. Jedním z takových témat je také vztah Karla IV. k Židům. Nejen na našem území, ale i v dalších zemích, kterým vládl jako císař a král. Historička Eva Doležalová k tomu v rozhovoru pro Český rozhlas uvedla: „Z pohledu 21. století to zní nepochopitelně, ale v té době byl panovník skutečně pánem židů. Židé patřili přímo králově královské pokladně, a právě panovník mohl na jejich majetek sáhnout v podstatě kdykoliv,“ podotýká historička.
Příchod Židů do středu Evropy
První písemné doklady datují přítomnost Židů na našem území na 9. a 10. století, ale jednalo se o jednotlivce, kteří sem cestovali hlavně za obchodem. Cizí obchodníci a mezi nimi i ti židovští si začali na svých dlouhých obchodních trasách budovat své osady a postupně se tak usazovali i na našem území. Ne vždy to měli ale jednoduché. Předmětem nenávisti se nestával jen majetek bohatých Židů, ale i náboženské spory mezi křesťany a židy. Dalším důvodem k nenávisti byly dluhy křesťanů u židovských obchodníků. Týkalo se to všech vrstev společnosti a úroky byly vysoké. Obecně obyvatelstvo už tehdy nemělo příliš v lásce cokoliv nového, cizího. A toto bohužel přetrvává až do dnešních dnů.
První pogrom se v Praze uskutečnil už v roce 1096. Křižáci tehdy dávali židům na výběr křest, nebo smrt. Koncem 12. století došlo k úplnému oddělení židovského obyvatelstva, které muselo nosit speciální označení. Křesťané se s židy nesměli přátelit, kontakt obou skupin probíhal v podstatě jen v rámci obchodu. Vznikala první ghetta a od 13. století se židé stali majetkem krále.
Málokterý panovník si po cestě na vrchol neušpinil ruce
Přemysl Otakar II. vydal Statuta Judaeorum, což se stalo základem židovského zákonodárství v Čechách a na Moravě až do konce 18. století. Jednalo se o 32 paragrafů, které pevně stanovily poměr židů k panovníkovi a omezovaly jejich styk s křesťanským obyvatelstvem. Král ale zároveň zaručoval svým židovským poddaným ochranu a náboženskou svobodu. Za to platili daně a králi poskytovali půjčky. Postavení židovského obyvatelstva v českých zemích patřilo ve 13. století k právně nejlépe zabezpečeným.
Mor jako záminka k pogromům
Karel IV. se vlády v Čechách a na Moravě ujal v roce 1333 jakožto markrabě moravský. Země tou dobou byla značně zbídačená. Pro postavení židovského obyvatelstva byly zásadní roky 1348-1350, tedy brzy po Karlově korunovaci českým králem. V té době se šířila morová epidemie a zodpovědnost byla házena na židy. Proto se Evopou valila vlna pogromů, ale na naše území zasáhla jen okrajově. O Velikonocích roku 1350 bylo vyvražděno téměř celé chebské židovské ghetto. V rozporu s předchozí praxí nebyli pachatelé násilností nijak potrestáni. Chebští radní museli jen zaplatit Karlu IV. náhradu za ukradený židovský majetek. Jako by židé nebyli lidé, ale jen věci.
Masakr v Norimberku
Ještě horší byla situace v Norimberku. Město se dlouho nechtělo podvolit Karlovi IV. jako králi. Židovská komunita s ghettem uprostřed Norimberku byla ale měšťanům po chuti ještě méně, začali s Karlem jednat o tom, jak s židy naložit. Neměli na výběr, protože židé byli majetkem krále. Historička Doležalová k tomu uvádí: „A v letech 1348 a 1349 se pak rozjela série jednání mezi norimberskou městskou radou a Karlem IV. o podmínkách, za kterých by Karel IV. byl ochotný tu židovskou komunitu obětovat anebo vytěsnit“.
Karel IV. vydal jakési privilegium pro Norimberk, ve kterém zaručil beztrestnost, kdyby došlo k nějakým škodám na židech a jejich majetku. Karel IV. tento pogrom sice neinicioval, ale de facto odsouhlasil. Muselo mu v tu chvíli být naprosto jasné, co přijde. A také přišlo. Několik set mrtvých znamenalo konec židovského ghetta ve městě, přeživší židé uprchli.
Čirý pragmatismus
Nebyla to jediná podobná situace, historici dohledali doklady o tom, že Karel IV. rozhodl o židovském majetku ve prospěch lidí, které si potřeboval naklonit nebo odměnit. Velmi často hrály při pogromech roli spory o židovský majetek mezi dlužníky a právě králem. „Později se Karel snažil upravit právní postavení Židů a podporoval i jejich nová osídlení jak na nových místech, tak na místech, kde byla ghetta vybita. V zákoníku Maiestas Carolina, který nikdy nevešel v platnost, navrhoval Židům možnost držby svobodných vesnic, ze kterých měli odvádět peníze do královské pokladny“, uvádí Tomáš Pěkný ve své knize.
Nelze tedy tvrdit, že by Karel IV. nenáviděl židy pro jejich víru, ani Židy pro jejich původ. Ale opakovaně je neváhal obětovat k prosazení vlastních zájmů. Jednal s nimi přesně stejně, jako zacházel s jiným svým „majetkem“. Dnes se nám to může zdát zrůdné, ale v době života Karla IV. to bylo zcela normální.
Zdroje:
KORTUSOVÁ, Barbora. Perzekuce židů v českých zemích ve středověku se zaměřením na vládu Karla IV. Bakalářská práce. Plzeň, 2014. Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta filozofická.
PĚKNÝ, Tomáš. Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha 1993.
