Článek
Naši se rozvedli, když mi bylo deset let, a jak už to bývá, žil jsem matkou. S otcem jsme měli dobrý vztah, ale viděli jsme se sotva jednou za měsíc, možná i méně. Byl dost pracovně vytížený, a jelikož koupil starší dům, jeho rekonstrukce mu dávala zabrat. Tenkrát jsem ještě nemohl moc pomáhat, vzhledem k svému věku, tudíž mi nezbylo než doufat, že si nějaký ten čas na mě ušetří. Jedno bylo ale jisté a to, že jako každý rok pojedeme opět stanovat do jednoho malého kempu na Berounce kousek od Křivoklátu. Mám ještě starší sestru, která na kempování moc nebyla, takže to byla většinou pánská jízda.
Vše zabalit a může se vyrazit, to zní opravdu jednoduše, ale ve skutečnosti to tak není
Těšil jsem se, až začnou prázdniny a protože v té době se ještě moc k moři nejezdilo, kempování bylo opravdu něco. Kdo kempuje, ví, co všechno to obnáší, kolik věcí je zapotřebí a jak malý kufr u auta najednou máte. Nakonec to odnesou i zadní sedačky a vy zjistíte, že víc jak dva lidi se do auta stejně nevejdou. Dnes je mi čtyřiačtyřicet a v té době jsme měli takzvaného Žigulika neboli Ladu. Ta moc velký kufr nemá, takže si to dokážete představit.
Táborák, buřty, koupání a rybaření
Konečně přišel den D a my jsme vyrazili. Nálada byla víc než dobrá a počasí vypadalo slibně. Už jsem se těšil, až se poprvé vykoupu, večer táborák a buřty a hlavně druhý den pro povolenku k rybaření. Dorazili jsme na místo a k příjemnému překvapení byl kemp poloprázdný, takže jsme si mohli vybrat místo pro náš stan dle našeho uvážení. Začalo vybalování a hlavně stavba našeho čtrnáctidenního příbytku.
Vše bylo téměř hotovo a zbývalo už jen nafouknout matrace, což byla moje práce, a jakmile se rozložil spacák, bylo vyhráno a konečně hotovo. Táta se pustil do přípravy nějakého pokrmu, jelikož nám vyhládlo po tak náročné práci a já se rozhodl, že upravím žalostně ošklivé ohniště, které bylo obklíčeno nevzhlednými kameny. Nenapadlo mě nic lepšího než házet kameny do vody.
Za dunivého šplouchnutí jsem je házel do řeky, a čím výše jsem je vyhodil do vzduchu, tím bylo šplouchnutí větší. Nakonec jsem na to měl speciální techniku, nebylo to přes rameno se švihnutím, ale tzv. spodem, jako když se jednoduše snažíte něco vyhodit až do nebe. Pak se mi povedlo hodit tak vysoko a tak nešťastně, že kámen letěl kamsi za mě, ale rozhodně ne do řeky. Zpozorněl jsem a bylo mi jasné, že to nedopadne dobře.
Ozvala se rána
Chvíli jsem ani nedýchal, když se ozvala strašná rána. Obešel jsem stan a zjistil jsem, že kámen dopadl na přední okno našeho Žigulíku a vytvořil tam pavouka téměř přes celé okno, ale především ve výhledu řidiče. Krve by se ve mně nedořezal, když se mě táta ptal, co se stalo. Vtipné bylo jen to, jak po celém teď už zaplněném kempu vykoukly hlavy nad stany, aby zjistily, odkud přišla ta rána a co se stalo. Trvalo asi tři hodiny, než tátu opustil infarktový stav a podařilo se mu mě najít hluboko v lesích.
Vše dobře dopadlo
Nakonec všechno dobře dopadlo. Táta mi řekl, že si tím nenecháme zkazit dovolenou a jelo se pro povolenku k rybaření. Ovšem, když jsme vyjeli, musel vystrčit hlavu z okna, aby vůbec viděl na cestu, podobně jako Jim Carrey ve zvířecím detektivovi. Víte, jak bylo těžké nevyprsknout smíchy?
Dnes už se tomu společně zasmějeme. Jezdím pořád na to samé místo teď už se svým synem a někdy jede i děda.
PS: Jen trnu hrůzou, když jde syn upravit ohniště.
