Článek
Engesa za sebou již měla úspěšný vývoj kolových obrněných vozidel jako EE-11 Urutu, EE-9 Cascavel nebo EE-3 Jararaca, které dosáhly obrovských exportních úspěchů jak v zemích Jižní Ameriky, tak i na trzích arabských zemí jako Irák, Saudská Arábie nebo Tunisko. V 80. letech se ENGESA vypracovala do pozice jedné z největších zbrojovek světa s více než 5 000 zaměstnanci a 12 dceřinými společnostmi.
Tyto úspěchy vedly k ambicióznímu projektu na zcela nový hlavní bojový tank, který se však pro společnost ENGESA stal také její zkázou. O tom ale až později.
Vedení společnosti došlo na počátku 80. let ke správnému závěru, že nejnovější západní tanky jako M1 Abrams, Leopard 2 nebo Challenger 1 jsou pro spoustu zemí jednoduše moc těžké, drahé a složité a že by takové země mohl uspokojit tank lehčí a jednodušší avšak při zachování parametrů pro moderní tank kategorie MBT (Main Battle Tank). ENGESA v roce 1982 zahájila projekt T1, který si financovala z vlastních zdrojů a jehož výsledkem se stal právě EE-T1 Osório. Nejprve se Engesa snažila najít průmyslového partnera v podobě německých společností Tyssen-Henschel a Porsche, avšak zásah německé vlády tuto spolupráci ukončil. Zájem o tank měla také brazilská armáda, nicméně ta měla dva základní požadavky:
1) váha stroje nesměla přesáhnout 35 tun
2) kvůli transportům po železnici nesměla být šířka tanku větší než 3,2 metru.
ENGESA se soustředila na druhý, mnohem realističtější požadavek. Také došlo k rozhodnutí, že podvozek bude osazen dvěma typy věží od společnosti Vickers Defence Systems pro testy dvou různých kanonů (drážkovaný kanon ráže 105 mm od společnosti Vickers a kanon ráže 120 mm s hladkým vývrtem od společnosti Rheinmetall). Uvažovalo se o možnosti instalace ruského kanónu ráže 125 mm s hladkým vývrtem hlavně 2A46, používaném v tancích T-72 i T-80.
Samotný design tanku Osório měl být konvenční se čtyřčlennou osádkou, kdy velitel, nabíječ a střelec měly své pozice ve věži. Pancéřování bylo kompozitní a tvořené ocelí, hliníkem, uhlíkovými vlákny a keramikou a bylo podobné pancéřování typu Chobham. I když hodnoty pancíře nejsou známy, předpokládá se že nabízel horší ochranu než soudobé MBT. V zadní části tanku se měl původně nacházet německý dieselový motor MTU, nicméně kvůli jeho vysoké ceně bylo rozhodnuto o instalaci nizozemského dieselu MWM TBD 234 o výkonu 1100 koní. Převodovka byla německá ZF LSG300 a tvořila spolu s motorem jeden blok, který se dal vyměnit za 30 minut. Osório měl také hydropneumatický systém odpružení podobný tomu na tancích Challenger 1 a Challenger 2. Tank mohl překonat 3 metry široký příkop 1,5 metru vysokou překážku. Maximální rychlost činila 70 km/h a z 0 na 32 km/h zrychlil za 6 sekund. Vzhledem k tomu, že měl být tank nabízen převážně zemím Blízkého a Středního východu, nebyl vybaven sadou pro hluboké brodění. Váha činila 43,7 tuny.
První prototyp s názvem EE-T1 byl prezentován v Saudské Arábii v roce 1985 a jeho výzbroj se skládala z vynikajícího kanonu L7A3 ráže 105 mm od britské firmy Royal Ordnance a dále ze spřaženého kulometu ráže 7,62 mm a kulometu ráže 12,7 mm umístěném na stropě věže. Zásoba munice činila 45 kusů. V roce 1987 byl prezentován druhý prototyp označený jako EE-T2 jehož hlavní výzbroj se skládala z kanonu GIAT G1 ráže 120 mm s hladkým vývrtem a zásoba munice byla zredukována na 38 kusů. Jedná se o stejný kanon, který má francouzský tank Leclerc. Oba kanony byly plně stabilizované a manuálně nabíjené. Osório mohl být vybaven širokou škálou různých denních i nočních senzorů, panoramatických zaměřovačů, laserových dálkoměrů či balistických počítačů. Prototyp EE-T2 dokázal trefit pohybující se cíl první ranou na 2 000 metrů s více než 80 % pravděpodobností. Myšlenka byla taková, že EE-T1 nakoupí brazilská armáda a EE-T2 bude nabízen výhradně pro export. Oba stroje měly stejné pohonné ústrojí.
V srpnu roku 1989 Saudská Arábie oficiálně oznámila vítěze soutěže na nový tank. Byl jím právě EE-T2 Osório, který tak porazil konkurenci v podobě tanků M1A1 Abrams, AMX-40 a Challenger 1. Byla sepsána smlouva na 340 strojů v hodnotě 7,2 miliardy dolarů. Tanky měly projít menšími úpravami pro nasazení v pouštním prostředí a měly získat označení „Al Fahd“. Avšak k podpisu smlouvy nikdy nedošlo. V roce 1990 došlo k okupaci Kuvajtu ze strany Iráku a podobný osud hrozil také Saudské Arábii. Po vítězství koalice vedené USA se Saudská Arábie rozhodla pro nákup tanků M1A2 Abrams, jejichž předchozí verze M1A1 předvedla ve válce v Zálivu skvělé výkony. Roli zde hrálo i spojenectví mezi USA a Saudskou Arábií, které se po vítězství koalice ještě prohloubilo, a také konec studené války, který znamenal masivní odzbrojování, kdy se například moderní tanky Leopard 2 prodávaly za pouhý 1 milion dolarů (jednotková cena tanku Osório činila 3,8 milionu dolarů).
S ohledem na tyto události a na to, že ENGESA do projektu investovala 100 milionů dolarů z vlastní kapsy, které se jí nyní nemohly vrátit, musela ENGESA v říjnu 1993 propustit 3 000 zaměstnanců a vyhlásit bankrot. Tank byl ještě chvíli nabízen na mezinárodních trzích, ale v roce 1995 byl projekt tanku Osório definitivně zrušen. Ani brazilská armáda žádné tanky nenakoupila a po bankrotu společnosti převzala dva prototypy, které občas ukazuje na přehlídkách. Samotná společnost ENGESA dosud existuje a dnes vyrábí pouze terénní automobily.
Zdroje:
