Článek
V roce 1958 byla schválena koncepce modernizace švédské armády v celkové hodnotě 750 milionů USD. Tato rozsáhlá modernizace reagovala především na zcela reálnou možnost sovětské invaze na území neutrálního Švédska. Švédská armáda si byla dobře vědoma obrovské početní převahy Sovětského svazu a také existence jeho mohutného jaderného arzenálu. Malá švédská armáda se tedy rozhodla vsadit především na kvalitu. S ohledem na riziko pravděpodobného nasazení taktických jaderných zbraní došli Švédi k závěru, že musí vybudovat především málo početné, avšak vysoce efektivní, dobře koordinované a kvalitativně nadřazené pozemní síly. Tyto jednotky by následně dokázaly zlomit hrot sovětského útoku a jejich rozptýlení mělo zajistit, že nebudou zničeny pouze několika taktickými jadernými údery.
Z této koncepce vzešly požadavky na dvě zcela nové dělostřelecké zbraně, a to samohybnou houfnici s vysokou rychlostí palby a dostřelem 25 km a dále řízenou střelu země-země s dosahem 300 km (tento projekt byl následně zrušen). Následně vznikl prototyp dělostřeleckého kompletu na podvozku prototypového těžkého tanku EMIL (podvozek měl krycí název KRV). Prototyp samohybné houfnice dostal název Artillerikanonvagn 151 (Akv 151) a nesl houfnici ráže 155 mm. Následně však Švédové projekt těžkého tanku zrušili a museli se tedy poohlédnout po jiném podvozku.
Vhodný podvozek nemuseli hledat dlouho neboť v té době probíhal také vývoj legendárního bezvěžového tanku Stridsvagn 103. Firma Bofors vyrobila upravený podvozek tohoto tanku a umístila na něj rychlopalnou houfnici ráže 155 mm. Zachován zůstal hydropneumatický systém zavěšení kol (avšak bez možnosti měnit sklon korby, neboť to nebylo potřeba), a také pohonná soustava skládající se z vícepalivového dieselu Rollls-Royce K60 (výkon 179 kW) a plynové turbíny Boeing GT502 (výkon 223 kW). V mohutné věži byla umístěna houfnice ráže 155 mm s hlavní o délce 50 násobků ráže s masivní úsťovou brzdou. Ve věži měl také své místo mířič, velitel a dva nabíječi. Řidič seděl v přední části korby. Na zádi věže byla umístěna rozměrná nástavba, ve které se ukrýval zásobník obsahující dvě řady po sedmi nábojích. I když bylo nabíjecí zařízení převážně samočinné, musel se první náboj do závěru vložit manuálně, přičemž energie následného výstřelu posloužila pro napnutí pružin, které pak umožnily vyhození prázdné nábojnice a vložení dalšího náboje.
Velkou výhodou tohoto stroje byla neuvěřitelná rychlost palby. Celý zásobník se 14 náboji dokázala houfnice vychrlit během 45 sekund. To je vynikající výkon i na dnešní poměry. Maximální dostřel činil 25,6 km, což bylo na tehdejší dobu též vynikající. Enormní kadence spolu s existencí tří různých prachových náplní znamenala, že při správném seřazení náplní a rychlé změně náměru se dalo dosáhnout toho, že celá salva dopadla na cíl v rozmezí několika vteřin. Jednalo se tak o vůbec první samohybnou houfnici, která disponovala schopností MRSI (Multiple Round Simultaneous Impact).
S ohledem na velkou hmotnost hlavně a celého nabíjecího zařízení nebyla věž plně otočná a odměr bylo možné nastavit pouze na 15° vlevo a vpravo, a to pouze manuálně. Přebití celého zásobníku se u Bandkanon 1A provádělo pomocí jeřábu, který se nacházel na věži. K zádi houfnice přijel nákladní automobil, který vezl rám se čtrnácti náboji, který se pomocí výše zmíněného jeřábu vložil do nabíjecího zařízení. Kompletní přebití bylo možné provést za méně než dvě minuty. Systém dokázal střílet jak jednotlivými ranami, tak i nepřetržitou sekvencí ran. Existoval pouze jediný druh munice a to munice tříštivo-trhavá se střelou o váze 47 kg. Plánovala se i munice s raketovým pohonem s dostřelem 30 km, ale ta nebyla nikdy zavedena do výzbroje.
Původní plán počítal s výrobou 96 kusů Bandkanon 1A. První prototyp byl vyroben v roce 1963 a po úspěšných zkouškách byla objednána první série 26 kusů. Avšak po rozpočtových škrtech byla tato série také poslední. První sériový kus byl švédské armádě dodán v prosinci roku 1965 a poslední v roce 1969. Švédská armáda původně počítala se sestavením celkem osmi praporů, kdy každá švédská tanková brigáda by měla přidělena právě jeden dělostřelecký prapor s houfnicemi Bandkanon 1A a obě jednotky by působily jako jeden svazek. Po rozhodnutí o pořízení pouhých 26 kusů bylo možné sestavit pouze dva prapory A 8 Bodens a I 19 Norrbottens. Každý ze dvou praporů měl 12 houfnic. Na konci 80. let došlo ke změně organizace a vznikly celkem tři prapory, přičemž každý měl 8 houfnic a zbývající 2 sloužily k výcviku. Houfnice byly umístěné ve strategicky důležité oblasti Norrland. Tato oblast byla hodně hornatá, lesnatá a bažinatá, což tomuto monstru o váze 53 tun činilo problémy a způsobovalo nízkou průchodivost terénem. Problémem byly také mosty, které houfnici jednoduše neunesly. I přes tyto potíže se systém osvědčil a získal si značnou oblibu mezi vojáky.
V roce 1988 bylo rozhodnuto o modernizaci houfnice spočívající ve výměně motoru Rolls-Royce za agregát Detroit Diesel 6V-53T o max. výkonu 216 kW, který o něco zlepšil pohyblivost a náklady na údržbu. Takto modernizované houfnice dostaly označení Bandkanon 1C. Už v roce 1993 započala další modernizace spočívající zejména ve výměně systému řízení palby za modernější a odstranění nabíjecího jeřábu. V této podobě zůstal systém ve službě až do roku 2003, kdy byl vyřazen z výzbroje.
Zdroje:
ATM číslo 12/2017 str. 66-69, autor: Lukáš Visingr
