Článek
UMĚNÍ VLÁDNOUT JE ŘEMESLO
První, kdo pochopil, že politici a vládci se musí učit svému řemeslu jako kdokoliv jiný, byl Platon. Založil v Aténách vlastní školu pojmenovanou po legendárním hrdinovi Akademovia. Ve škole, která existovala přes 900 let (od roku 385 př. n. l. do 529 n. l.) učil mladé řecké muže umění vládnout. Pojem akademie se díky tomu stal synonymem učení a vzdělávacích institucí.
Platon byl první, kdo jednoznačně pojmenoval pět základních politických zřízení: demokracie, aristokracie, oligarchie, monarchie a tyranie. Definoval také tři typy spravedlnosti: boží, lidskou a mrtvých. A tři typy dovedností: praktická, tvůrčí a teoretická. Politiku považoval za věc praktickou, tedy vyžadující určitou znalost, dovednost a přístup.
Na základě Platonových myšlenek, vybudoval Ptolemaios v Alexandrii nový model města a státu, který zajišťoval ekonomickou prosperitu, duchovní rozvoj a vědecké objevy. A právě tři typy dovedností zajišťovaly ucelenou prosperitu společnosti a rozvoj jednotlivců. Jak velký je Platonův přesah a odkaz do dnešní doby, dokumentuje současný „segmentový“ přístup, ve kterém se e jednotlivé oblasti společnosti se rozvíjejí bez ohledu na ostatní.
„Vládce musí být lepší, učenější než jeho poddaní, jinak jim nemůže vládnout, ale pouze ovládat strachem.“ Ptolemaios
TŘÍSEKTOROVÝ MANAŽER
Řízení jakékoliv organizace vyžaduje stále více lidi, kteří jsou schopni orientovat se a umějí se vžít do pravidel „světa“ ve třech základních sektorech – soukromém, veřejném a neziskovém. V této souvislosti se hovoří o tzv. třísektorovém manažerovi.
Třísektoroví manažeři jsou stále žádanější, neboť jejich pestré pracovní zkušenosti jsou velmi dobře využitelné při rozvoji organizací jakými jsou nepochybně i školy. K nejvýznamnějším a nejvlivnějším osobnostem té či oné doby patří například Andrew Carnegie, Michael Bloomberg nebo Bill Gates, kteří získali jmění v soukromém sektoru a pak se úspěšně věnovali politice, vzdělávání a filantropii.
Třísektoroví manažeři se díky svým zkušenostem odlišují od jiných zejména způsobem svého uvažování. Studie na toto téma, kterou vypracovali Nick Lovegrove a Matthew Thomas, stanovila šest kompetencí, kterými se třísektoroví manažeři vyznačují:
1. Vyvážení různých osobních motivů. Úspěšní manažeři dokážou sladit potenciálně konfliktní cíle. Většina se v určitém okamžiku zajímá o tvorbu bohatství pro sebe a svou rodinu, což je spojeno se soukromým sektorem. Zároveň ale usilují o větší vliv, což je vede ke státní správě. A zpravidla mají smysl pro určité poslání – což je směruje k neziskovému sektoru, kam se řadí i veřejné školství. Jejich motivem je vytvořit „veřejnou hodnotu“. Třísektoroví manažeři jsou tedy idealističtější než ti sobečtí a pragmatičtější než ti obětaví. A právě tato kombinace idealismu a pragmatismu je základem jejich úspěchu.
2. Osvojení si znalostí převoditelných mezi sektory. Manažeři v soukromém sektoru dokážou přerozdělovat omezené zdroje ve své firmě k jejímu prospěchu. Zaměstnanci ve veřejném sektoru zase dokážou sladit protichůdné zájmy. Neziskoví a školští manažeři zaměřují své omezené ve prospěch sociální sféry. Manažeři migrující mezi sektory získávají znalosti o všech třech sférách, a posilují tak svou kompetenci pracovat napříč sektory. Charakteristickou vlastností třísektorových lídrů je schopnost rozpoznat podobné rysy ve zdánlivě nesouvisejících situacích.
3. Osvojení si „kontextuální inteligence“. Třísektoroví manažeři musí nejen vidět paralely mezi sektory, ale také přesně vyhodnotit rozdíly v konkrétních situacích a upravit podle toho své postupy. Tato schopnost bývá nazývána „kontextuální inteligence“, neboť se jedná o schopnost jednat s ohledem na kontext zájmů reprezentantů partnerských sektorů.
4. Získání důkladných znalostí v určité oblasti. Mnozí tito manažeři se časem soustředí na určitý problém a vytvoří si pro jeho úspěšné řešení příslušné know-how. Rozvíjet a aplikovat tyto specifické kompetence napříč sektory jim umožňuje pochopit skryté zákonitosti a relativně snadněji překonávat některá omezení, která jsou pro manažery z jednotlivých sektorů jen obtížně překonatelná. To přispívá k jejich důvěryhodnosti a zvyšuje jejich efektivnost při konsensuálním řešení problémů, které se dotýkají více sektorů.
5. Budování sítí. Networking je důležitý pro jakoukoliv kariéru, ale pro „třísektorovou“ kariéru je ještě mnohem důležitější. Tito manažeři jsou na svých sítích plně závislí; jsou zásadní podmínkou pro sestavování týmů, které dokážou řešit komplexní problémy.
6. Připravená mysl. Většina třísektorových manažerů dospěla ke své kariéře náhodou. Neplánovali ji, ale jak se říká, „štěstí přeje připraveným“. Nestačí schopnosti, navíc musí být ochotni sejít z vyšlapaných cest, využít příležitosti – a přijmout riziko, které s tím souvisí.
Na závěr nezbývá než popřát manažerům, kteří v sobě nosí prvky třísektorovosti, aby je právě řemeslo zvané „management“ těšilo a bavilo.
Ing. Marek Pavlík, Ph.D.
Konzultant, lektor a mentor
