Článek
Sprostá slova jsou u dětí na běžném pořádku, ale to neznamená, že je v pořádku, když tak mluví.
Ve školním řádu navíc jasně stojí, že neslušné chování vůči komukoliv je nepřijatelné a bude řešeno. Jako učitel mám dvě možnosti, buď budu tento problém řešit, nebo se k němu budu točit zády. Rozhodl jsem se ho řešit.
Děti, kterým ujede sprosté slovo, mají u mě na výběr. Buď mi desetkrát napíší větu (poprvé desetkrát, pak dvacetkrát…), kterou jim vymyslím, nebo zaznamenám jejich prohřešek do systému. A s tímto měl právě velký problém jeden z rodičů.
Proč to dělám
Chci děti naučit, že pokud něco pokazí, poruší pravidla, nebo zradí něčí důvěru, omluva nestačí. Když to chtějí skutečně spravit, budou muset vynaložit nějaké úsilí.
Navíc dávám dětem volbu, takže musí kalkulovat, jestli jim za to ta práce stojí, nebo jestli radši doma vysvětlí, proč dostali poznámku.
Když si zvolí věty, vymyslím vždy něco vtipného a k zamyšlení. Děti si to pak třeba i připomínají. Navíc jim skrze tyto věty ukazuji, že je aspoň trochu znám a vím něco o jejich světě, snažím se je totiž každému žákovi šít na míru.
Mimo záznam - 99% dětí si bralo věty, teď už nikdo, protože přede mnou sprostě nemluví.
Argumenty rodiče
Jako učitel mám dávat jen úkoly k procvičení látky a ty děti mohou, ale nemusí udělat . Nutit je psát jako otroky pod pohrůžkou poznámky je zákeřné a zbabělé, jen zneužívám svou moc, abych se cítil líp.
Pokud dítě poruší školní řád, mám mu napsat poznámku a nevymýšlet si.
