Článek
První rok jsem pracoval za čistě základní mzdu, kterou mi museli vyplácet podle zákona. Jednou za půl roku jsem taky dostal malou odměnu. Byla to moje první zkušenost z oboru, tak jsem o tom moc nepřemýšlel. Až podnět staršího kolegy mě donutil k zamyšlení. Dostávají ostatní odměny a já ne?
Těžké vyjednávání
Po několika setkáních s ředitelem jsem si konečně vymohl o trochu lepší podmínky. Po dvou odpracovaných letech se mi zvýšil plat o deset procent. Cítil jsem to jako výhru, ale taky mi vrtalo hlavou, proč jsem se o to musel tak bít, když tomu má práce odpovídala už od začátku.
Na neurčito, nebo odchod
Končil třetí rok a měla se prodlužovat smlouva. Já ale přemýšlel, jestli se tam chci takto upsat. Měl jsem pocit, že vedení škrtí peníze, kde může.
Jistota nebo naděje
Samozřejmě se mi představa, že možná nenajdu práci nebo najdu, ale bude horší než ta současná, nelíbila. Přitom jsem si ale říkal, že jsem mladý a mám čas. A pokud není risk, není zisk. Možná nenajdu dobrou práci a budu litovat, možná ale najdu fantastickou práci a budu slavit.
Jak jsem se rozhodl?
Domluvil jsem se s vedením, že neprodloužím. Ani jim to nijak nevadilo. S kolegy jsme tvořili dobrý tým, ale chápali mě. Vyrazil jsem do světa za lepším.
Výsledek
Práci jsem v klidu našel, a jakou! Vedení si pracovníků váží, snaží se jim pomáhat, jak jen to jde. A peníze? Jako cizí neprověřený člověk jsem samozřejmě začal na základu, ale po dvou měsících jsem bral víc, než v předchozí práci po třech letech. Teď jsem na tom ještě líp, protože mám chuť pracovat a tento zaměstnavatel iniciativní pracovníky podporuje a oceňuje.
