Článek
Vrátili jsme se s přítelkyní z dlouhé cesty, už byl podvečer a nechtělo se nám nic vařit. Volba byla jasná, místní vyhlášená pizzerie/restaurace. Objednali jsme, převzali, zaplatili a pustili se do jídla. Měl jsem hlad, takže moje pizza mizela rychle.
Když jsem si bral předposlední dílek, všiml jsem si černé tečky v sýru. Říkal jsem si, že je to připálený sýr a chtěl si kousnout, ale něco mi nehrálo. Nakonec jsem si vzal nůž a do černé tečky píchnul. V tom „připáleném sýru“ byly nožičky. Zapečená moucha mi trochu zkazila apetit, takže jsem nedojedl. Normálně bych ten kousek vyhodil a přešel to, ale vetřela se mi do mozku myšlenka, že v každém dílku, který už jsem snědl, byla jedna zapečená havěť. Tak jsem vzal zbytek pizzy s mouchou a šel to vrátit do restaurace. Nechtěl jsem zpět peníze, ani náhradní pizzu, chtěl jsem lidskou omluvu.
Proč už tam nikdy nepůjdu
Vešel jsem do podniku. Hned za dveřmi stála obsluha. Slušně jsem odpověděl na jejich pozdrav a klidně požádal, aby mi zavolali vedoucího směny. Pán hned přišel, věk 30-40. Vysvětlil jsem mu problém, dokonce jsem řekl, že chci jen, aby o tom věděli a omluvili se za vadné zboží, takže žádné scény.
Jeho reakce mi ale úplně vyrazila dech. Omluvil se tak nehorázným způsobem, že to bylo horší, než kdyby neřekl nic.
„Jo, já to chápu, že vám to vadí. Ale kuchyň je otevřená a to se prostě stává. Ty mouchy tam létají, s tím se nedá nic dělat,“ řekl.
Zůstal jsem na něj hledět. Čekal jsem, že se omluví, že neví, jak si toho kuchaři mohli nevšimnout. Ne. Řekl výše uvedené a to nebylo vše. Vzápětí mi navíc začal nutit zákusky jako odškodnění. Řekl jsem, že nechci, ale on trval na svém! Slova: Já na tom trvám, řekl třikrát, pak jsem dost nahlas řekl ne a překřížil paže. Apotom přestal. Pak jsem odešel.
Pokud by se vedoucí omluvil a nic víc by se neodehrálo, dal bych podniku další šanci, klidně. Tohle divadlo mě však přesvědčilo, že i přes dobrou pověst bych jim druhou šanci dát neměl.
