Článek
Jako učitel nedokážu pochopit, proč se za tu dobu, která od začátku války uběhla, ministerstvo nepostavilo k ukrajinským dětem zodpovědně. Jejich řešení se skládá z ignorace problému a z delegování zodpovědnosti přímo na školy.
Nově příchozí žák z Ukrajiny neumí česky, často ani slovo. Potřeboval by docházet tak rok na speciální kurzy zaměřené na výuku češtiny. Po roce by se pak mohl zařadit do běžné výuky.
Speciální kurzy ale nejsou, žáci jdou rovnou do škol, kde se mají začlenit a vzdělávat. Přirozeně nerozumí, nechápou a jsou zmatení. Někteří se dokonce učit česky odmítají a ve škole zkrátka jen existují, nudí se a vyrušují, čímž komplikují vzdělávání ostatním zúčastněným.
Mnohem horší ale je, když má učitel před sebou dítě, které se zajímá a chce se učit, ale on mu není schopen pomoct, protože nemluví společným jazykem. Je to vyčerpávající, ubíjející.
Takové dítě pak bloumá po škole jako duch a mluví hlavně s dospělými, kteří si buď pamatují ruštinu ze školy, nebo mají v ruce telefon s překladačem.
Potřeba je i dalších materiálů
Chápu, že jsme útočištěm pro děti z Ukrajiny, ale zapomíná se, že lidé z východu této země mluví často rusky. Materiálů v ukrajinštině je dost, ale v ruštině jich je jako šafránu. Dalším krokem ministerstva by mohl být projekt překladu vytvořených materiálů i do ruštiny.
