Archetypy traumat, které na nás rodiče přenášejí

Úkolem rodiče je provázet nás životem a poskytnout bezpečný přístav, do kterého se uchylujeme po našich pádech i úspěších. V jeho přítomnosti bychom měli mít možnost svobodně se projevit a být tím, kým skutečně jsme. Zároveň by nám měl umožnit pochopit přirozené důsledky našich činů a rozhodnutí bez zbytečných zásahů, a tím nám pomoci nabýt sebedůvěru. Má být naším učitelem, který důvěřuje základům, jež nám předal, a věří, že dokážeme zvládnout nástrahy života. Jeho hlavní rolí je vytvořit v nás pocit bezpečí a odolnosti, ke kterému se budeme v těžkých časech vracet.

Mnozí rodiče si však v sobě nesou vlastní nevyřešená traumata z dětství. Většina z nich je nedokáže identifikovat, což jim znemožňuje odolně a bezpečně čelit nástrahám života a stresu. V tomto případě nemohou být jistým a důvěryhodným průvodcem, naopak do nás projektují vlastní nevyřešená traumata, často nevědomě. Místo nestranného vedení se nad námi snaží získat kontrolu a donutit nás plnit jejich vůli.

Mnozí z nás nedokáží trauma pojmenovat. Domníváme se, že jsme vyrůstali v harmonické rodině, protože si často ani neuvědomujeme (nebo nechceme připustit) bolest, kterou nám rodiče způsobili, byť nevědomky a neúmyslně. To ale neznamená, že jsme žádné trauma neprožili.

Trauma není jenom fyzické násilí nebo sexuální zneužívání. Podle holistické psycholožky Nicole LePery zahrnuje také emocionální a duchovní újmy, které pramení z dlouhodobého ignorování a potlačení potřeb našeho pravého já. Platí to zejména v dětství, kdy jsme nejvíc zranitelní a odkázaní na rodiče. Trauma vzniká, pokud se v jejich přítomnosti necítíme bezpečně, nemůžeme se svobodně projevovat, cítíme se méněcenní a nepřijatí, což vede ke ztrátě spojení se svým autentickým já. Trauma v nás vyvolává pocit, že musíme zradit to, kým jsme, abychom dokázali přežít. Podle neurologa Roberta Scaera je trauma jakákoliv událost, která nás zastihne ve stavu relativní bezmoci.

Trauma jde napříč generacemi. V dětství vzhlížíme ke svým rodičům, obracíme se na ně v situacích, kdy si nevíme rady. Stejně jako oni přistupovali k životu, mezilidským vztahům a sami sobě, budeme nejspíš přistupovat i my. Přirozeně přebíráme jejich návyky, postoje a strategie zvládání emocí a stresu. Opakujeme jejich chování, učíme se o vztazích pozorováním jejich vzájemné interakce. Způsob, jakým přistupují k chybám, jídlu a životu přebíráme automaticky v procesu zvaném podmiňování. Protože vazby v prvních letech života vytváří základ našich nevědomých postojů a přesvědčení, rodiče na nás často nechtěně přenesou i svá nevyřešená traumata.

V dospělosti se traumatizace z dětství projevuje například workoholismem, perfekcionismem, závislostmi (na jídle, návykových látkách, chování apod.), nízkým sebevědomím a sebeúctou, depresemi, úzkostmi, neschopností se ovládat, nezdravými vztahy, touhou být ve společnosti přijímán a stavem duchovní a citové prázdnoty. Traumatizovaní dospělí často opakují stejné toxické vzorce chování, kterými sabotují sami sebe, znemožňují jim posunout se dál a změnit své návyky a postoje.

Kniha Uzdrav sám sebe od zmíněné psycholožky Nicole LePery je svědectvím o tom, jak závažné může být trauma předávané z rodičů na děti. V knize popisuje archetypy traumat z dětství, které postihli mnohé z nás.

Výchova rodičem, který popírá naši realitu

Popírat realitu znamená nepřikládat důležitost tomu, co jako děti prožíváme, myslíme si a potřebujeme. Rodiče, kteří sami mají nevyřešené pocity, obvykle jen těžko naslouchají našim problémům a bolesti. Ve skutečnosti to v nich vyvolává podobné bolestné vzpomínky. Vyrovnávají se s tím tak, že naše prožitky zlehčují a pobízí nás, abychom své pocity ignorovali. Jako děti, které hledají v rodičích oporu, naopak získáváme dojem, že naše bolest je neopodstatněná. Čím častěji se tato situace opakuje, tím víc se utvrzujeme v tom, že svému vnímání reality a emocionálním prožitkům nemůžeme důvěřovat. Vzniká tak vnitřní konflikt – vytváříme si přesvědčení, že to, co cítíme a vnímáme, není správné, proto nelze našemu úsudku důvěřovat. Naučíme se spoléhat na ostatní, aby formovali naši realitu.

Když rodiče popírají naše vnímání, učí nás potlačovat intuici. Pokud se k nám například učitel zachová neuctivě a neférově, díky intuici cítíme, že je nám to nepříjemné. V případě, že tuto situaci rodiče zlehčí, a poradí nám nevymýšlet a podřídit se vůli učitele, učí nás nevěřit naší intuici. Prohloubí tím víru, že neuctivé zacházení je normální, což se přenese i do budoucích vztahů. Popírání reality má také mnoho nenápadnějších podob. Každý stresující moment, který jako dítě prožijeme, by měl rodič brát vážně; je-li to pro něj nedůležitá banalita, a říká-li nám, že se není čeho bát a proč plakat, ve skutečnosti nás učí, že naše prožívání je nesprávné a nerelevantní.

Výchova rodičem, který nás nevidí ani neslyší

Dospělí se snadno ztratí v proudu myšlenek a povinností. Zato děti jsou ve spojení se svým autentickým já, které je vede po správné cestě. Tyto dva světy často narazí; rodiče se domnívají, že jediné potřeby, které v dětství máme, jsou jídlo, přístřeší a oblečení. Emoční potřeby se dostaly na vedlejší kolej, protože rodiče nikdo neučil, že je třeba zabývat se i jimi. Podle LePery se tento přístup založený na přežití šířil dál prostřednictvím zděděných traumat – a nyní žijeme s jeho dlouhodobými důsledky.

Máme-li v dětství pocit, že nám rodič nevěnuje pozornost, vyrůstáme v emocionálním odloučení. Podle kanadského lékaře Gábora Matého je právě emoční vazba jazykem lásky, kterému jako dítě rozumíme. Citově nedostupný rodič je tedy sice fyzicky přítomen, ale není přítomen duchem. Následkem toho se cítíme ignorování a přehlížení, a v konečném důsledku nedůležití. Naučíme se, že nejsme hodni lásky a pozornosti, a musíme skrývat, jací jsme, aby nám věnovali pozornost. I tento typ traumatu může mít vícero podob. Stačí, když rodič nepokládá za důležité to, co říkáme, nebral vážně naše přání a stížnosti, jede na autopilota nebo se následkem stresu soustředil na vlastní prožívání, které nezvládá. Výsledkem je pocit, že jsme spíš přítěž, pokud chceme něco víc, než se nám dostává.

Výchova rodičem, který žije skrze nás

Rodič, který žije skrze nás, má v sobě zakořeněné přesvědčení, že je sám nedokonalý, selhal a nic nedokázal. Ono přesvědčení pak promítá do nás; má vysoké nároky na výkon, aby si naplnil vlastní potřebu po úspěchu a pozornosti. Ve většině případů je za vysokými ambicemi a snahou dotlačit nás k úspěchu nevyřešené trauma. Za cenu naplnění potřeb rodiče se musíme vzdát vlastních snů a tužeb, a popřít své já.

Nenápadnější formou tohoto typu traumatu jsou například situace, kdy rodič rozhoduje za nás – říká, s kým se máme kamarádit, na které předměty se zaměřit, nebo pronese zdánlivě nevinnou poznámku, že z nás jistě vyroste lékař/ka. Sice to ve většině případů myslí dobře jako projev lásky, nicméně důsledky pro nás mohou být zničující a projeví se v podobě pocitu ztracenosti, extrémní nerozhodnosti, strachu ze selhání a nepřijetí nebo obsedantní snahy uspět. S rodičem, který žije skrze nás, cítíme příliš velký nátlak na to, abychom splnili jeho očekávání a přání.

Výchova rodičem, který nevnímá hranice

Vyrůstali jste v rodině, kde rodič vstupoval do vašeho pokoje bez zaklepání? Nebo četl váš deník, a ještě vám vynadal, pokud jste se ohradili, že jde o narušení soukromí? Stěžoval si jeden rodič na druhého, zahrnoval vás svými problémy a hledal u vás útěchu? Mnozí z nás vyrůstali s rodiči, kteří nevěděli, jak nastavit a dodržovat hranice. Hranice znamenají jasné vymezení našich mantinelů, říkají nám i druhým, jaké chování hodláme a nehodláme tolerovat. Jsou formou péče o sebe sama, díky čemuž jsme schopni se chránit a vytvářet zdravé vztahy. V dětství vnímáme naše hranice velice dobře – pláčeme, mračíme se nebo vyjádříme hněv, pokud je něco naruší. Teprve výchovou se naučíme potlačit tento přirozený instinkt a hranice násilně zbourat. V rodině, která nekladla na hranice důraz, jsou naše hranice často vnímány jako drzost a nevychovanost vůči rodičům.

Rodič, který opakovaně nerespektuje naše hranice, nás učí, že takto vypadá láska a vztah. Vyrůstáme v přesvědčení, že překračování hranic je součástí blízkosti, a v důsledku toho takové chování v partnerství tolerujeme – to může mít mnoho podob, například přílišná kontrola, omezování svobody a koníčků, žárlivost a podobně. Narušování hranic v nás může vyvolat také opačný extrém, a to uzavírání se do sebe a sklony k tajnůstkářství; v partnerství se chováme uzavřeně, máme potíže důvěřovat a oddat se, skrýváme své skutečné myšlenky a prožitky.

Výchova rodičem, který se přehnaně zaměřuje na vzhled

Nicole LePera ze své zkušenosti ví, že potřeba být přijímán a milován nás provází celý život. Tuto potřebu obyčejně rodiče přenášejí na nás vícero způsoby. Jedním z nich je nevědomé nucení projevovat jim náklonnost a lásku, a to na úkor našich potřeb. Mezi další patří komentáře ohledně vzhledu – rodič může komentovat, že nám něco nesluší, jsme nedostatečně upravení, přibrali jsme, nebo věnuje pozornost detailům. Z jeho chování se naučíme, že něco je na našem zevnějšku přijatelné a něco zase ne, což se stává základem pro celoživotní přesvědčení, že láska je podmíněna tím, jak vypadáme.

Ke stejnému výsledku dospějeme i s rodiči, kteří jsou příliš zaměření na vlastní vzhled – často se váží, pozorují, věnují přehnanou péči svému zevnějšku, označují některé potraviny za kalorickou bombu nebo komentují vzhled známých. Komentář se ani nemusí týkat nás samotných abychom získali dojem, že na vzhledu záleží. Jde o podobnou situaci, jako když se chování rodiče doma liší od chování, které projevuje ve společnosti. Doma může být kritický a známé zesměšňovat, mezi lidmi působí však jako milující a laskavý. Na základě dvou tváří rodiče se naučíme měnit podle potřeby, abychom přežili a získali si něčí náklonnost.

Výchova rodičem, který nedokáže regulovat své pocity

Emocionální regulace je proces, kdy prožívanou emoci nepotlačujeme, ale vnímáme ji, umožníme, aby se v těle projevila, identifikujeme ji a necháme odeznít. Díky regulaci jsme schopni zvládat stresové situace a navrátit se k rovnováze. Mnozí z nás se ale svých pocitů děsí a odvádí od nich pozornost alkoholem, sociálními sítěmi, jídlem nebo jinou povrchní zábavou. Jsme-li zaplavení přívalem emocionální energie, přesměrováváme ji do vnějších projevů jako křik nebo fyzický trest. Někteří se naopak uzavřeme do sebe a své rozpoložení dáváme najevo pasivní agresí, odměřeností nebo tichou domácností.

Rodič, který nedokáže kontrolovat své prožívání, se stahuje a uzavírá do sebe, čímž narušuje vzájemné pouto. Nejenže od něj nepřebereme schopnost regulovat své emoce, ale nevybudujeme si ani citovou vyrovnanost rozvinutím funkčních mechanizmů zvládání pocitů a stresových situací. Pokud vyrůstáme s rodičem, který celý život utíká svým pocitům, budou mu také naše emoce a jejich projevy velice nepříjemné. Náš pláč, smutek nebo hněv bude potlačovat všemožnými způsoby, od fyzického trestu, přes křik a zahanbení, až po popírání našeho prožívání.

Zdroje:

Dr. Nicole LePera: Odpracuj si svoje ja

Gábor Maté: Rozptýlená myseľ