Článek
Rodina by měla být nejbezpečnějším místem na světě. Pro některé děti je však tím nejméně bezpečným. Vyrůstat v dysfunkční rodině znamená žít v neustálém strachu. Nepředvídatelné a nestabilní prostředí neposkytuje dítěti jistotu a bezpečí pro přiměřený vývoj a růst. Toxické prostředí, které rodiče vytváří, nutí dítě být neustále ve střehu, zda mu nehrozí nebezpečí. Rodiče neplní roli ochránců, u kterých může najít podporu a bezpečí, naopak, musí kolem nich chodit po špičkách, protože nikdy neví, kdy mu ublíží slovem, fyzickým trestem nebo odepřením náklonnosti. Domov tak není místem, kde by mohlo být samo sebou. Není místem, kam by se mohlo uchýlit před nepředvídatelným světem. Právě domov je tím nebezpečným a nejistým světem, v němž si nemůže odpočinout – musí totiž neustále dávat pozor, aby se vyhnulo bolesti, až už citové, nebo fyzické. Podle rodinné terapeutky Sharon Wegscheider-Cruse se tyto děti učí přebírat určité role, aby se vyrovnaly s nestabilním a toxickým prostředím domova. Mezi čtyri nejčastější patří: zachránce neboli hrdina, obětní beránek, poslušné dítě (neboli golden child – zlaté dítě) a problémové dítě. V minulém článku jsme rozebírali osobnost dítěte zachránce, dnes se podíváme na osobnost obětního beránka.
Obětní beránek
Dítě v roli obětního beránka je obvykle nejvnímavějším a nejcitlivějším členem rodiny. Uvědomuje si, že nejsou funkční rodinou a že rodiče neplní své role pečujících a zodpovědných dospělých. Často nastavuje členům své rodiny zrcadlo jejich dysfunkčnosti, následkem čehož se pro ně stává hrozbou. Jeho pohled na svět a vědomí toxicity rodinného prostředí se neshoduje s jejich pohledem; aby si přiznali pravdu, museli by také přijmout, že zdrojem problémů v rodině jsou oni. Je to právě obětní beránek, který je trestán za selhávání rodiny a přebírá roli fackovacího panáka nebo hromosvodu, na kterém si rodiče nebo sourozenci vybíjejí zlost a frustraci. Ve většině případů tento přístup přebírají od rodičů ostatní děti – obětní beránek je tak obviňován za chyby všech členů rodiny a nefunkčnost jejich vztahů.
Není divu, že obětní beránek často bojuje s pocity hněvu a viny. Brání se, nebo naopak přijímá svou roli a cítí se provinile za věci, za které nenese žádnou odpovědnost. Stává se buď rebelem a problémovým dítětem, nebo se naopak uzavře do svého světa a ve společnosti se neprojevuje, aby si ho nikdo nevšiml a nepotrestal ho. Protože mu bylo zakázáno vyjádřit negativní emoce, obrací je buď proti sobě nebo proti vrstevníkům. Ubližuje si, nenávidí se, nebo agresi směřuje na spolužáky, protože jde o jediný způsob, jak se naučil navazovat vztahy. Během dospívání a v dospělosti se uchyluje k sebedestruktivnímu chování: může začít požívat alkohol, drogy, kouřit cigarety, uchýlit se k sebepoškozování nebo se chovat neadekvátním způsobem. Těmito způsoby potlačuje veškerou bolest, kterou v sobě nosí. Není schopen navazovat hluboké vztahy, příliš se bojí zklamání, které zažil ve své rodině.
Žádná rodina není dokonalá. Každá má své chyby a nedostatky. Terapeutka Kaytee Gillis ale poukazuje na to, že problémem nejsou selhání, ale opakování dysfunkčních vzorců, které vytvářejí toxickou atmosféru v rodině a způsobují dětem traumata. Bez uvědomění a pochopení toho, jak tyto vzorce ovlivňují vývoj dětí, předává jedna generace svá traumata dalším.
Zdroje:
