Článek
Rodina by měla být nejbezpečnějším místem na světě. Pro některé děti je však tím nejméně bezpečným. Vyrůstat v dysfunkční rodině znamená žít v neustálém strachu. Nepředvídatelné a nestabilní prostředí neposkytuje dítěti jistotu a bezpečí pro přiměřený vývoj a růst. Toxické prostředí, které rodiče vytváří, nutí dítě být neustále ve střehu, zda mu nehrozí nebezpečí. Rodiče neplní roli ochránců, u kterých může najít podporu a bezpečí, naopak, musí kolem nich chodit po špičkách, protože nikdy neví, kdy mu ublíží slovem, fyzickým trestem nebo odepřením náklonnosti. Domov tak není místem, kde by mohlo být samo sebou. Není místem, kam by se mohlo uchýlit před nepředvídatelným světem. Právě domov je tím nebezpečným a nejistým světem, v němž si nemůže odpočinout – musí totiž neustále dávat pozor, aby se vyhnulo bolesti, až už citové, nebo fyzické. Podle rodinné terapeutky Sharon Wegscheider-Cruse se tyto děti učí přebírat určité role, aby se vyrovnaly s nestabilním a toxickým prostředím domova. Mezi čtyři nejčastější patří: zachránce neboli hrdina, obětní beránek, poslušné dítě (neboli golden child – zlaté dítě) a problémové dítě. V minulých článcích jsme rozebírali osobnost dítěte zachránce a obětního beránka, dnes se podíváme na osobnost poslušného dítěte.
Poslušné dítě
Poslušné dítě (neboli golden child – zlaté dítě) nedělá potíže, nestěžuje si, poslouchá. Je tiché, laskavé, uctivé a nikdy rodičům neodmlouvá. Cítí velký tlak, aby bylo dokonalým dítětem, jaké si rodiče vysnili. Musí dostát ideálnímu obrázku dítěte, na které mohou být náležitě hrdí. Celá jeho existence je zaměřena pouze na to, aby přinášelo rodičům radost a konečně se mu dostalo lásky a uznání, po nichž tak zoufale touží. Sebeúcta poslušného dítěte závisí na tom, jak dokonalé je v očích rodičů. Pokud jeho potřeby nejsou v souladu s jejich přáními, potlačí je a nahradí. Poslušné dítě neví, kým je, jeho osobnost se v toxické rodině nerozvíjí. Nevnímá, po čem touží a co chce. Své potřeby nahrazuje potřebami svých rodičů, přebírá jejich přání a snaží se stát dítětem, jaké si vysnili. Má to však malý háček: ať se snaží sebevíc, nikdy jejich představy nenaplní, nikdy nebude dostatečně dokonalé – protože toxičtí rodiče nejsou schopni dát mu takovou lásku, jakou potřebuje, jakkoli bezchybné bude.
Výsledkem tohoto tlaku je pocit nedostatečnosti. Poslušné dítě cítí, že není hodno lásky, dokud nedosáhne dokonalosti. Svůj výkon, poslušnost a bezchybnost spojuje s láskou – věří, že pokud nenaplňuje požadavky, nikdo ho nemůže mít rád. Nenávidí své nedokonalosti, vyčítá si každou chybu, každé selhání, každý projev nesouhlasu nebo vlastní identity, které se setkají s nelibostí rodičů. V dysfunkčních rodinách je to právě poslušné dítě, kdo musí přehlížet a akceptovat toxické chování rodičů. Očekává se od něj, že bude mlčky trpět jejich manýry a neadekvátní reakce. Rodiče od něj vyžadují slušné chování, aniž by se sami chovali slušně. Očekávají, že bude mít ve škole skvělý prospěch, aniž by se s ním učili. Očekávají, že jim bude projevovat bezpodmínečnou lásku, aniž by ji oni projevovali jemu. Jakoukoli stížnost ze strany poslušného dítěte považují rodiče za zradu a trestají ji ještě intenzivnějším odepřením lásky a bezpečí.
Žádná rodina není dokonalá. Každá má své chyby a nedostatky. Terapeutka Kaytee Gillis ale poukazuje na to, že problémem nejsou selhání, ale opakování dysfunkčních vzorců, které vytvářejí toxickou atmosféru v rodině a způsobují dětem traumata. Bez uvědomění a pochopení toho, jak tyto vzorce ovlivňují vývoj dětí, předává jedna generace svá traumata dalším.
Zdroje:
