Článek
Rodina by měla být nejbezpečnějším místem na světě. Pro některé děti je však tím nejméně bezpečným. Vyrůstat v dysfunkční rodině znamená žít v neustálém strachu. Nepředvídatelné a nestabilní prostředí neposkytuje dítěti jistotu a bezpečí pro přiměřený vývoj a růst. Toxické prostředí, které rodiče vytváří, nutí dítě být neustále ve střehu, zda mu nehrozí nebezpečí. Rodiče neplní roli ochránců, u kterých může najít podporu a bezpečí, naopak, musí kolem nich chodit po špičkách, protože nikdy neví, kdy mu ublíží slovem, fyzickým trestem nebo odepřením náklonnosti. Domov tak není místem, kde by mohlo být samo sebou. Není místem, kam by se mohlo uchýlit před nepředvídatelným světem. Právě domov je tím nebezpečným a nejistým světem, v němž si nemůže odpočinout – musí totiž neustále dávat pozor, aby se vyhnulo bolesti, až už citové, nebo fyzické. Podle rodinné terapeutky Sharon Wegscheider-Cruse se tyto děti učí přebírat určité role, aby se vyrovnaly s nestabilním a toxickým prostředím domova. Mezi čtyri nejčastější patří: zachránce neboli hrdina, obětní beránek, poslušné dítě (neboli golden child – zlaté dítě) a problémové dítě. V minulých článcích jsme rozebírali osobnost dítěte zachránce, obětního beránka a poslušného dítěte – dnes se podíváme na osobnost problémového dítěte.
Problémové dítě
Problémové dítě jasně a velmi přesně odráží dysfunkčnost rodinných vztahů. V mnoha případech je to nejmladší dítě, benjamínek, který je svědkem toxického chování nejen rodičů, ale i starších sourozenců. Velmi brzy se proto naučí navazovat vztahy prostřednictvím těchto toxických vzorců: pere se, zlobí, dělá vrstevníkům naschvály, tropí neplechu a neposlouchá učitele.
Za tvrdou a agresivní slupkou se však skrývá vyděšené dítě, které nikdy nezažilo bezpečí. Od počátku života pro něj domov představoval nebezpečí a nejistotu. Od toho se pak odvíjí i jeho vztah ke světu a lidem. Aby mu nikdo neublížil, naučilo se ublížit první. Obrnilo se agresivním postojem, útočí jako první, aby se ochránilo před bolestí, které za svůj krátký život zažilo víc než dost. Dává najevo svou dominanci, aby se už nikdy nemuselo cítit tak, jak se cítí doma – bezmocné, méněcenné, ztracené.
Problémové dítě pohřbí emoce strachu a hněvu hluboko v sobě, uzamkne je, protože se jich nesmírně bojí. Není schopno zvládnout tolik bolesti, kolik mu toxické prostředí domova způsobilo – raději nechce cítit vůbec nic. Problém je, že nezpracované a ignorované emoce se nikdy nenaučí zvládat, a stačí málo, aby nad ním převzaly kontrolu: problémové dítě je velmi impulzivní, rychle se rozčílí, a proto potřebuje něco, co jeho prožívání utlumí.
Během dospívání a v dospělosti se proto otupuje alkoholem, drogami, jídlem, povrchní zábavou (seriály, stream) a dalšími neprospěšnými způsoby. Jeho vztahy jsou povrchní, protože není schopno se otevřít, důvěřovat a ukázat svou pravou tvář – tvář člověka, který se bojí, že mu druzí ublíží.
Žádná rodina není dokonalá. Každá má své chyby a nedostatky. Terapeutka Kaytee Gillis ale poukazuje na to, že problémem nejsou selhání, ale opakování dysfunkčních vzorců, které vytvářejí toxickou atmosféru v rodině a způsobují dětem traumata. Bez uvědomění a pochopení toho, jak tyto vzorce ovlivňují vývoj dětí, předává jedna generace svá traumata dalším.
Zdroje:
