Článek
Rodina by měla být nejbezpečnějším místem na světe. Pro některé děti je však tím nejméně bezpečným. Vyrůstat v dysfunkční rodině znamená žít v neustálém strachu. Nepředvídatelné a nestabilní prostředí neposkytuje dítěti jistotu a bezpečí pro přiměřený vývoj a růst. Toxické prostředí, které rodiče vytváří, nutí dítě být neustále ve střehu, zda mu nehrozí nebezpečí. Rodiče neplní roli ochránců, u kterých může najít podporu a bezpečí, naopak, musí kolem nich chodit po špičkách, protože nikdy neví, kdy mu ublíží slovem, fyzickým trestem nebo odepřením náklonnosti. Domov tak není místem, kde by mohlo být samo sebou. Není místem, kam by se mohlo uchýlit před nepředvídatelným světem. Právě domov je tím nebezpečným a nejistým světem, v němž si nemůže odpočinout – musí totiž neustále dávat pozor, aby se vyhnulo bolesti, ať už citové, nebo fyzické. Podle rodinné terapeutky Sharon Wegscheider-Cruse se tyto děti učí přebírat určité role, aby se vyrovnaly s nestabilním a toxickým prostředím domova. Mezi čtyři nejčastější patří: zachránce neboli hrdina, obětní beránek, poslušné dítě (neboli golden child – zlaté dítě) a problémové dítě. V tomto článku rozebereme osobnost dítěte zachránce.
Zachránce
Dítě zachránce bere na sebe roli hrdiny, který se snaží zachránit členy rodiny a zmírnit dopady toxického prostředí na mladší sourozence. Obvykle jde o nejstarší dítě, které zastává roli dospělého, a to jak pro své sourozence, tak pro vlastní rodiče. Tento jev se nazývá parentifikace a dochází k němu v situacích, kdy dítě přebírá odpovědnost dospělých, tedy rodičů.
Dítě záchrance pečuje o domácnost, rodiče i mladší sourozence. Učí se s nimi, ukládá je ke spánku a v podstatě je vychovává. Mladší sourozenci nehledají podporu, porozumění a radu u rodičů, ale právě u svého staršího sourozence. Stejné je to i ve vztahu k rodičům. Rodiče si ze svého nejstaršího dítěte často dělají zpovědníka, svěřují se mu s manželskými, finančními a jinými problémy, které patří výhradně do světa dospělých. V dysfunkčních rodinách jsou rodiče obvykle emocionálně nezralí jedinci, proto nedokážou vnímat potřeby svého dítěte a zahlcují ho odpovědností větší, než je schopno unést. Z dítěte zachránce se stává perfekcionista, který cítí odpovědnost za lidi kolem sebe a potřebu řešit jejich problémy. Snaží se zachraňovat ostatní, pomoct jim s jejich potížemi, i když o to nežádají.
Zachránce musí dospět velice rychle, proto mu chybí období bezstarostného dětství, kdy by nebyl zatížen tíhou světa. Chová se příliš vážně, neumí se uvolnit, bavit se ani relaxovat, nechat věci jen tak být. Hasí to, co ho nepálí, což má za následek, že se stále něčím trápí. Obvykle jsou to problémy jiných lidí.
Žádná rodina není dokonalá. Každá má své chyby a nedostatky. Terapeutka Kaytee Gillis ale poukazuje na to, že problémem nejsou selhání, ale opakování dysfunkčních vzorců, které vytvářejí toxickou atmosféru v rodině a způsobují dětem traumata. Bez uvědomění a pochopení toho, jak tyto vzorce ovlivňují vývoj dětí, předává jedna generace svá traumata dalším.
Zdroje:
