Článek
Nadváha a obezita jsou celosvětovým problémem, který postihuje stále více lidí. Jenom u nás v České republice mělo v loňském roce nadváhu 49 % mužů a 36 % žen, obézních bylo 21 % mužů a 18 % žen. Nárůst je však patrný zejména u dětí – studie Sdružení praktických lékařů pro děti a dorost uvádí za poslední dvě dekády dvojnásobní nárůst, kdy procento obézních dětí vzrostlo ze 3 % na 16,4 %. Přestože se obezita svaluje na nezdravý jídelníček, sedavý způsob života, případně geny, existují odborníci, kteří ji pokládají za výsledek závislosti na jídle, která neúspěšně a neefektivně nahrazuje nedostatek náklonnosti a pochopení v dětství. Například podle kanadského lékaře Gábora Maté jde o „vnější behaviorální projev hlubších psychických a sociálních neduhů“.
Emoční podvýživa
Když jsou nemluvňata rozrušená, matka jim jako zdroj útěchy nabídne prs nebo dudlík, čímž dochází v mysli novorozence k propojení krmení a konejšení. Konzumace potravy má tedy v našem vývoji mnohem větší význam než jen přijímání živin. Po narození nahrazuje bradavka matky pupeční šnůru jako zdroj výživy, ale slouží i ke zprostředkování kontaktu. Tělesná blízkost matky zajišťuje naplnění potřeby emoční vazby, která je pro dítě stejně nezbytná jako potřeba výživy.
Naopak emoční deprivace spouští touhu po orální stimulaci nebo jídle stejně spolehlivě jako hlad. To je důvod, proč si mnoho dětí cucá palec – hledají způsob, jak se uklidnit. Podle Matého jde o znamení emočního strádání, přesně jako u obézních lidí. Kromě výjimek platí, že čím větší emoční podvýživu jsme v dětství zažili, tím větší je naše potřeba přejídání. „Lidé se sklony k přejídání téměř bez výjimky utrpěli v minulosti nějakou emoční ztrátu a jsou také v současnosti psychicky deprivovaní nebo vystresovaní,“ píše Maté ve své knize V říši hladových duchů (str. 210). Abychom pochopili následky traumatu a budoucí obezity, musíme pochopit, jak se vyvíjí náš mozek.
Vliv duševní nepřítomnosti rodiče na vývoj mozku dítěte
Jak je možné, že tolik lidí má s jídlem pokroucený vztah plný pocitu studu a výčitek, kdy jídlo přestalo být zdrojem energie a výživy, a stalo se našim nepřítelem, naší závislostí? Možná už tušíte, že změna nastává ve chvíli, kde naše emocionální potřeby nenaplňuje rodič, ale právě potrava.
Na vývoj našeho mozku má velký vliv prostředí, ve kterém vyrůstáme. Podle Matého je abnormální vývoj způsoben negativní stimulací, ale také nedostatkem té pozitivní. U vystresovaných rodičů, kteří jsou přítomni fyzicky ale ne duševně, postrádá dítě to nejdůležitější – emoční naladění. Naladění je jazyk lásky, kterému dítě rozumí. Jde o radostné interakce rodičů a dětí, plné porozumění a zrcadlení, tedy naladění se na emocionální notu dítěte. Dítě se díky ní cítí vyslyšené, viděné, milované a v rodině vítané.
Bez faktoru naladění se dítěti nemohou správně vyvinout okruhy mozku, odpovědné za motivaci, seberegulaci, potěšení a vazby. Bez naladění se v mozku dítěte nestimuluje vypouštění přirozených opioidů, které podporují vazebné vztahy a další rozvoj dopaminových okruhů. Jejich zdravý vývoj tedy závisí na kvalitě vazebných vztahů z dětství. Podle Matého je sociálně-emoční stimulace nezbytná pro růst nervových zakončení, která vypouštějí dopamin.
(Emočně) vyhladovělé dítě
Cesta k závislosti
Stres naopak brání jejich rozvoji. Pokud nám okolnosti neumožňují prožívat bezpečné interakce, výsledkem je abnormální vývoj s kolísající hladinou dopaminu. Důsledkem může být rozvoj závislosti. Stačí, aby byl rodič vystresovaný, roztržitý a duchem nepřítomný, a mozek dítěte reaguje stejně jako při fyzickém odloučení (proximální separace). K proximální separaci dochází, když je naladění narušeno nebo zcela chybí v důsledku stresu nebo úzkosti či deprese rodiče, což odvádí jeho pozornost od interakcí s dítětem. Dítě v tu chvíli prožívá fyziologický stres, v jehož důsledku je narušen vývoj neurotransmiterových a autoregulačních systémů, zejména vývoje aparátu pro regulaci stresu. Tyto fyziologické dysfunkce vedou ke zvýšenému riziku vniku závislosti. Sklony k ní lze pozorovat již u malých dětí – místo k matce si vytváří náklonnost k neživému předmětu, snadno se stávají závislými na televizi nebo právě na jídle.
Emoční prázdnota, která měla být vyplněna rodičovskou pozorností a radostnými interakcemi, tak nevzniká ve většině případů z nedostatku lásky, ale z pocitu dítěte, že ho jeho nejbližší neslyší, neznají a nerozumí mu na citové neboli duchovní úrovni.
Jídlo = prchavá dávka dopaminu
Odměna v podobě dopaminu a endorfinů, která měla interakce s rodiči přinést, se tak nahradila orální stimulací. Dopaminovou deprivaci, která vznikla nedostatkem radostných vztahů, řešíme jídlem. Jde ale jen o krátkodobou úlevu, což je také důvodem, proč v období stresu saháme po jediném zdroji sebetišení, který byl v dětství k dispozici – jídlo.
Závislost ale nikdy nenahradí potřeby, jejichž naplnění nám v dětství chybělo. Jídlem si uspokojujeme jenom falešné potřeby, proto nikdy nepocítíme naplnění a spokojenost, které jsme měli zažít v interakci s rodiči, a to bez ohledu na to, jak často a v jaké míře si tento druh uspokojení dopřejeme. Náš mozek nikdy nebude mít pocit, že má dost, nikdy nebude schopný zabývat se zásadnějšími věcmi, protože naplnění jedné z nejzákladnějších potřeb chybí. U závislých lidí se jejich orbitofrontální kůra a na ni napojené neurologické systémy naučily již v dětství nadřadit pseudopotřeby těm skutečným (pokud nebyla přítomna matka, blízkost nahradíme televizí, mobilem, jídlem). Odtud pochází onen zoufalý pocit naléhavosti, který zažíváme v momentech napětí – nutně potřebujeme čokoládu nebo chipsy, jako by na tom závisel náš život.
Obezita jako nedostatek emocionální péče
Není tedy úplně správné spájet obezitu jenom s nedostatkem pohybu v důsledku vysedávání u počítačů a televize. Důvodem je absence zdravých a pečujících vztahů dětí s dospělými. Televize, mobily a jídlo se staly náhražkou pro skutečný kontakt, pocit sounáležitosti s rodinou, komunitou, které dříve poskytovalo dětem prostředí rozvětvené rodiny. „Děti, jimž jejich emočně naplňující vztahy s dospělými poskytují robustní povědomí o sobě samotných, nepotřebují nějaké prostředky k sebetišení v podobě pasivního přijímání potravy či zábavy,“ doplňuje Maté (V říši hladových duchů, str. 210).
Epidemie obezity tedy souvisí i s psychickou a duchovní prázdnotou konzumní společnosti. Pocit bezmoci a izolace nás nutí upadnout do pasivity; jídlo již není palivem, které nás živí, ale utišující prostředek, sloužící jako chabá náhražka za lásku a péči.
Zdroje:
Gábor Maté: V říši hladových duchů
