Prázdná duše: emoční pustina je výsledkem bolesti, před kterou se chráníme

Citová otupělost je ochranným mechanismem naší psychiky. V situacích nebo obdobích stresu, neklidu a nejistoty, které jsou pro nás nezvládnutelné, přechází naše mysl do disociativního stavu, do stavu přežití. Ve zkratce, je-li toho na nás příliš a trvá to dlouho, psychika nás chrání tím, že nám znemožní pocítit onen ohromující příval intenzivních emocí. Vytváříme si kolem sebe zdi, kterými se chráníme před vlastní bolestí.

Bezedná prázdnota, kterou nelze zaplnit, ať se snažíme sebevíc, se projevuje neschopností pojmenovat, co se v nás děje a jak se cítíme. Činnosti a koníčky, které nás kdysi těšily, nás najednou nechávají chladnými. Ve skutečnosti neexistuje nic, co by nám přineslo skutečný pocit štěstí. Ztrácíme zájem o vše, co nás dřív uspokojovalo, i o společenský kontakt, na který nemáme sílu. Většinu času jedeme na autopilota, plníme povinnosti a reagujeme automaticky, až to vypadá, jako bychom si na někoho hráli - napodobujeme emoce a chování, které považujeme v danou chvíli za vhodné, ale ve skutečnosti nic necítíme a je nám to jedno. Máme pocit, že mezi námi a zbytkem světa je bariéra, která nám brání zapojit se do společenských aktivit. Jsme pozorovateli vlastního života, odpojeni od vlastního těla. Proč necítíme radost, když bychom ji měli cítit? Proč necítíme vůbec nic? S prázdnotou se nedá vydržet, proto většinu času trávíme otupujícími činnostmi, jež nás zabaví. Jíme, „sjíždíme“ sociální sítě, sledujeme streamovací služby. Nemůžeme vydržet sami se sebou a svými myšlenkami, cítíme neklid, pokud se nemáme čím rozptýlit. Činnosti, kterými se zaměstnáváme nás ale neuspokojí; slouží pouze k tomu, aby odvedly pozornost od nudy a prázdnoty. Stávají se až závislostí - workoholismus, příležitostný sex, nákupy, snaha získat obdiv, ať už v realitě nebo na sociálních sítích, slouží jen k onomu prchavému pocitu smyslu, který nám v životě chybí. Ztratili jsme schopnost soustředění, jakoby nás pohltila mlha znemožňující nám jasně přemýšlet, rozhodnout se a vyjádřit. Cítíme se vyčerpaní, unavení a bez života. Chybí nám životní síla, motivace být aktivní, pracovat na sobě a udržovat sociální kontakty. Nevnímáme signály těla, nevěnujeme jim pozornost, jako bychom byli rozděleni na dvě entity, které spolu nekomunikují.

Odkud se bere ta stravující prázdnota? Vývoj našeho mozku je ovlivněn prostředím, ve kterém vyrůstáme. Chování rodičů a atmosféra domova ovlivňují nervové dráhy mozku dítěte a hladinu vyplavovaných chemických látek. Konkrétně se jedná o dopamin (zodpovědný za motivaci, emoce a systém potěšení a odměn), serotonin (hormon štěstí) a oxytocin (schopnost navazovat hluboké vztahy). Láskyplné emoční interakce s rodiči stimulují uvolňování těchto chemických látek, podporující vytvoření silného pouta a pocitu, že jsme milováni a v bezpečí. Jednoduše řečeno, pokud na nás rodič od narození reaguje, mluví, naslouchá nám, poskytuje náruč a mazlí se s námi, tyto chemické látky se vyplaví a my cítíme, že jsme na světě vítání. Jenže v době, kdy rodiče často nemají podporu společnosti, musí se vrátit brzy do práce, mají mnoho povinností a obávají se budoucnosti, jim nezbývá čas ani energie na vytvoření zdravého a klidného emočního prostředí pro své dítě. Rodič, který pociťuje napětí a rozladěnost, vytváří atmosféru plnou stresu, kterou my jako děti pociťujeme a která ovlivňuje vývoj našeho mozku.

Jako novorozenci jsme zcela závislí na rodičích. Naše přežití závisí nejen na fyzické, ale i na duchovní výživě. Potravu pro duši nazývá doktor Gabor Maté emočním naladěním rodiče na dítě. Emoční naladění je jazykem lásky, kterému jako dítě rozumíme, a které nám říká, že jsme milováni. Emočním naladěním nám rodič dává najevo, že nás vidí, slyší, rozumí, co cítíme a prožíváme a kým skutečně jsme.

Naladění lze ale lehce narušit. Prožívá-li rodič stres, napětí nebo úzkost, může nám sice projevovat lásku, jenže na emoční úrovni není na nás naladěn. Lásku rodičů si můžeme uvědomovat, ale bez emočního naladění nám chybí pocit, že jsme vnímáni a přijímání ve své pravé podstatě. Chybí nám onen pocit, že nás rodič chápe a miluje za to, kým jsme a ne kým touží abychom byli.

Vyrůstáme-li s emočně nedostupným rodičem, prožíváme jako děti stres, který snižuje hodnoty chemikálií, podporujících vytvoření vazby a pocitu přijetí a lásky. Pokud nemáme emočně přístupného rodiče, vazbu si vytvoříme na neživý předmět či činnost, jež slouží jako náhražka pocitu uspokojení, radosti a bezpečí. O to snadněji se můžeme stát závislými na jídle, televizi, sociálních sítích, nakupování, sexu, práci, jednoduše čemkoliv, co nám poskytne prchavou dávku dopaminu, která nám v dětství tak chyběla. Protože rodičovská láska automaticky neznamená, že ji jako děti vnímáme a dostáváme, cítíme neustálou potřebu naplňovat si mysl i tělo vnějšími zdroji útěchy. Tato potřeba je projevem neschopnosti regulovat naše emoce, která je důsledkem nezdravého vývoje v nepříznivých podmínkách. Pokud se nenaučíme regulovat své chování a emoce kvůli absenci naladění a nevhodným hladinám chemických látek, musíme se spoléhat na vnější podporu, stimulující pocit odměny - jedná se o jakoukoliv činnost, kterou máme nutkání opakovat, i když nepřináší skutečné uspokojení, jen v nás živí prázdno. V dospělosti se náhradním chováním za nedostatek citových vazeb stává sex, workoholismus, adrenalinové aktivity, nakupování, potřeba uznání a prestiže ve společnosti, a v nejhorších případech alkohol, nikotin, případně tvrdší drogy. Uspokojováním těchto falešných potřeb však nikdy nezískáme pocit, že máme dost, protože v dětství se náš mozek naučil nahrazovat skutečné potřeby (nenaplněné) těmi falešnými pseudopotřebami (které jsme měli možnost kontrolovat).

Kortizol, který se uvolňuje při stresu, poškozuje dopaminový systém, paměť a zpracování emocí - proto si z dětství pamatujeme jen málo a emoce ovládají nás, ne my je. Důsledkem je neklid, bojácnost, zvýšená citlivost, potíže při navazování vztahů, agrese a zvýšená citlivost na stresory. Vystavení stresu v dětství zvyšuje naši citlivost; náš mozek je předprogramován tak, že i ten nejmírnější stresor vyvolá abnormální stresovou reakci. Zažíváme-li v dětství stres a pocit, že nám nikdo nerozumí, náš mozek se musí přizpůsobit a zajistit přežití, což může mít mnoho podob - od cucání palce, uklidňování jídlem, agrese, lpění na vnějších zdrojích bezpečí a lásky až po apatii a emoční vypnutí. Pokud cítíme obavy a napětí, že nás nikdo neslyší a nerozumím nám, mozek nás chrání před citovým opuštěním tím, že se vypne. Jedná se o obranný mechanismus proti intenzitě emocí, které nejsme jako děti schopni zvládnout.

Potlačování bolesti a nepříjemných emocí je primárním obranným mechanismem dítěte. Jsme-li v dětství vystaveni stresu, zažíváme sebezáchovnou reakci organismu - bojuj nebo uteč. Pokud bychom se pustili s rodiči do boje (křičeli, či jinak vyjádřili hněv), většinou bychom ztratili náklonnost a přijetí rodiče. Útěk nepřichází v úvahu jelikož naše přežití závisí na rodičích. Máme tedy na výběr - buď popřeme, co cítíme, a lásku rodiče neohrozíme, nebo své prožitky vyjádříme, ale riskujeme ztrátu lásky. Většina dětí volí první možnost. Potlačování je tedy běžnou reakcí bezmocných dětí, díky níž jsou schopny přečkat nejisté prostředí domova. Toto chování si pak bohužel přenášíme i do dospělosti, kdy nadále ignorujeme signály těla a nevnímáme, co nás trápí, co nám vadí, protože jsme si kolem sebe postavili zeď, přes kterou žádná bolest nepronikne. Signály, že něco není v pořádku, že jsme nespokojeni a nešťastní, nemají šanci proniknout bariérou, kterou jsme si tak pečlivě a dlouho budovali. Naše skutečné pocity a prožitky mizí v říši, kde naše mysl může přežívat popíráním reality.

V dětství je potlačování emocí doslova způsob přežití. Dospělému se to může zdát jako účinná technika úniku před bolestí, ale je to dvousečná zbraň - pokud utíkáme před pocity, tak před všemi. Emoce jsou emoce, a pokud tlumíme ty negativní, tlumíme i ty pozitivní. Představme si to jako efekt ucpaného sítka: nedovolíme-li negativní emoci, aby sítkem protekla (abychom ji procítili), ucpe ho a znemožní průchod jakékoli jiné emoci, včetně té pozitivní. Odpojíme se nejen od sebe, ale i od světa a lidí, od života jako takového - od štěstí, vášní, koníčků, které nás kdysi naplňovaly, od energie a chuti do života.

Proč tolik z nás v tomto stavu setrvává i v dospělosti? Nechceme se potýkat s intenzitou pocitů, které jsme se tak dlouho snažili ignorovat. A mnohým z nás chybí schopnost objektivního pohledu na sebe sama; tento obranný mechanismus nám brání vidět vlastní bolest a roli, kterou ve svém utrpení hrajeme my sami.

Pokud jsme léta strávili odloučeni od svého nitra, musíme si povolit vnímat, jak a kde v těle se emoce projevují, a uvědomit si, proč vznikají a co nám chtějí sdělit. Cestou k vnímání těla je jakákoli aktivita, která toto spojení vyvolává a podporuje - jóga, tanec, běh a podobně. Je vhodné zbavit se rušivých elementů, které nás od prožitků oddělují, a místo toho je vnímat; vychutnávat si jídlo v tichosti a vnímat tu lahodnou chuť, dopřát si blažený pocit z koupele nebo užívat si teplo slunečních paprsků na kůži. Účinnou terapeutickou technikou, podporující spojení s tělem a emocemi, je katarzní cvičení - jednoduše si povolíme dát emocím průchod jako děti, například křičet do polštáře, bušit pěstmi do matrace cítíme-li se frustrováni a podobně.

V případě pracovního vytížení je užitečná budhistická technika připomínající, abychom se párkrát za den zastavili a zaposlouchali se do svého vnitřního hlasu. Kdykoli během dne si vyhraďme minutu na to, abychom vnímali, co se děje v těle a mysli. Prostě jen buďme se sebou, nesnažme se kontrolovat nebo měnit vnitřní dění, jen buďme v přítomnosti a věnujme pozornost sami sobě. Napojit se znovu sami na sebe nám umožní i psaní deníku; pár řádků každý večer nás udrží ve spojení s prožitky, a pomáhá nám uvědomit si, jaké myšlenky nám běží hlavou a jak dnešní den vnímáme. Můžeme si popsat i všechnu bolest, kterou jsme v sobě léta dusili. Když ji vypustíme ven, uleví se nám. Další možností je vyjádřit prožitky a myšlenky tvůrčí aktivitou, která uklidní naši mysli, a pomůže nám vnímat, co se nám mysl snaží už dlouho sdělit.

Utrpení často přesahuje hranice generací, přechází z rodičů na děti a z jejich dětí na další generaci. Z tohoto začarovaného kruhu vede jen jediná cesta - převzít odpovědnost za vlastní strach z prázdnoty. Pokud si přiznáme, že sama od sebe nezmizí, přestaneme opakovat vzorce chování, kterými jsme si prázdno pěstovali. Musíme si uvědomit, že naše prožívání nedefinuje kým jsme. To, co právě cítíme, není podstatou našeho pravého já. Uvědomíme-li si, že nejsme to, co cítíme, přestanou mít naše emoce nad námi kontrolu, a my získáme schopnost vidět situaci z nadhledu a také možnost volby. Prázdnota není naše skutečné já. Je nutné předcházet tomu, abychom své problémy nechali proměnit ve zdi, které nás nakonec uvězní.

Zdroje:

Gabor Maté - V říši hladových duchů: Blízká setkání se závislostí