Článek
Stejně jasně říkám: Benešovy dekrety a poválečné právní a majetkové uspořádání nelze zpochybňovat.
Ale pravdivá paměť není totéž co věčné nepřátelství.
Proto jsem v minulých dnech napsal, že sjezd sudetských Němců v Brně nepovažuji za provokaci. Naopak. Myslím, že právě Brno je pro takové setkání správným místem. Brno zná bolest nacistické okupace, Kounicovy koleje, popravy i utrpení českých rodin. Zná ale také bolest poválečných událostí a vyhnání německy mluvících civilistů.
Právě proto se Brno už před lety vydalo cestou smíření. Přijalo Deklaraci smíření a společné budoucnosti. Vznikla Pouť smíření. Ne proto, aby se přepisovaly dějiny, ale proto, aby se pravda o minulosti nestala věčným zdrojem nenávisti.
Většina lidí, kteří dnes přijedou do Brna, se narodila dávno po válce. Nenapadli Československo. Nepodepsali Mnichovskou dohodu. Nestáli u poprav. Nevyháněli české rodiny z domovů. Přenášet vinu otců a dědů na děti a vnuky není spravedlnost. Je to dědičná vina. A tu odmítám.
Navíc mnozí bývalí němečtí obyvatelé českých zemí a jejich potomci po roce 1989 pomáhali obnovovat místa, vztahy a důvěru tam, kde po staletí žili Češi i Němci. Přicházeli s úctou k místům svých předků, s ochotou pomoci a s vůlí hledat smíření. Takové úsilí si zaslouží uznání, ne odmítnutí.
Minulý týden jsme ale ve Sněmovně viděli něco jiného. Mnoho hodin debaty, která nebyla poctivou debatou o dějinách, ale politickým divadlem. Zaznívaly výroky, které měly budit strach a hněv. Padaly urážky. Radim Fiala z SPD nás vulgárně poslal tam, kam žádný slušný poslanec své kolegy posílat nemá. Tomio Okamura znovu ukázal, že bolestné kapitoly dějin používá jako nástroj politického boje.
To není úcta k obětem. To je zneužívání jejich bolesti.
Oběti nacismu si zaslouží pravdu, úctu a důstojnost. Ne křik. Ne hesla. Ne snahu vyrobit z lidí narozených po válce dnešní nepřátele.
Proto také nedává smysl, abychom se jako opozice účastnili čtvrteční mimořádné schůze, jejímž bodem má být stanovisko vládní koalice ke sjezdu sudetských Němců v Brně. Už samotné zadání té schůze je špatné. Poslanecká sněmovna nemá politicky tlačit na to, aby se pokojné setkání lidí v České republice nekonalo.
Právo pokojně se shromažďovat patří mezi základní práva. Na tomto setkání v Brně navíc nebudou jen sudetští Němci z Německa. Budou tam také čeští občané, lidé z Brna, lidé z jižní Moravy, hosté festivalu Meeting Brno a lidé, kterým jde o dialog a smíření.
Nedává logiku účastnit se schůze, která má politicky zpochybňovat právo lidí pokojně se sejít. A už vůbec nedává logiku tvářit se, že tím bráníme české dějiny.
V návrhu vládní koalice jsou věty, se kterými lze souhlasit. Ano, nacistické zločiny nesmí být zpochybňovány. Ano, Benešovy dekrety a poválečné majetkové uspořádání nelze otevírat. Ano, česko-německé vztahy musí stát na pravdivé paměti.
Ale z těchto správných vět vychází špatný závěr. Vládní koalice jednou rukou mluví o smíření a druhou rukou říká: nejezděte sem, nescházejte se tady, nechceme vás.
To není smíření. To je politika odmítnutí.
Celá věc má ještě jednu rovinu. SPD toto téma nevytahuje jen kvůli minulosti. Vytváří tím politickou mlhu. A za touto mlhou se vládní koalici lépe schovávají jiné kroky: rozmetání nominačního zákona, změny jednacího řádu Sněmovny, změny ve služebním zákoně, změny v zákoně o rozpočtové odpovědnosti a další zásahy do pravidel fungování státu.
Zatímco se hodiny mluví o sudetských Němcích, vláda sahá na pravidla, která mají bránit politickým trafikám, chránit státní správu, hlídat veřejné finance a bránit tomu, aby se stát stal kořistí momentální většiny.
Proto je třeba se ptát: komu tato debata skutečně slouží? Obětem dějin? Smíření? Občanům, kteří řeší ceny, bydlení, práci, školy, zdravotnictví a bezpečnost?
Nebo slouží jen jako kouřová clona?
Já takovou politiku odmítám.
Neříkám: zapomeňme. Říkám: pamatujme pravdivě.
Nacismus neomlouvejme. Benešovy dekrety nezpochybňujme. Utrpení českého národa, Židů, Romů a dalších obětí nikdy nezlehčujme.
Ale zároveň nepřenášejme vinu na lidi narozené po válce. Nestavme politiku na starých křivdách. Nepředstírejme, že vlastenectví znamená strach z rozhovoru.
Skutečné vlastenectví je pravdivá paměť, sebevědomí a schopnost jednat velkoryse.
Brno může ukázat, že jsme národ dost silný na pravdu. A také dost silný na smíření.
Marian Jurečka
