Článek
Vláda říká, že projednává zákon o rozpočtové odpovědnosti. To zní hezky. Skoro uklidňujícím dojmem. Člověk by čekal, že půjde o zákon, který stát donutí šetřit, brzdit výdaje a myslet na budoucnost.
Jenže opak je pravdou. Přesnější název by byl: vládní návrh zákona o zadlužování České republiky.
Princip je totiž jednoduchý. Když se rozpočet nevejde do pravidel, odpovědná vláda upraví rozpočet. Tato vláda na to jde jinak: upraví pravidla.
Je to asi jako kdyby rodina zjistila, že každý měsíc utrácí víc, než vydělá. Normální člověk si sedne nad výdaje a řekne, tady musíme ubrat, tohle počká, tohle si nemůžeme dovolit. Vládní logika je jiná: hypotéku, auto, energie a opravu domu si přestaneme počítat do rodinného rozpočtu. A hle, najednou jsme odpovědní hospodáři.
Peníze samozřejmě nezmizí. Dluh také ne. Jen se schová do jiné kolonky.
Paní ministryně financí uklidňuje, že deficit bude „pod třemi procenty HDP“. To se tváří jako velká pochvala. Jenže tři procenta nejsou vzor dobrého hospodaření. Tři procenta jsou evropská varovná hranice. To je jako kdyby řidič říkal, že jede bezpečně, protože auto ještě není na střeše.
Ano, Česká republika musí investovat do obrany, bezpečnosti, dálnic, železnic i energetiky. O tom není spor. Spor je o to, jestli se z těchto důležitých věcí stane zaklínadlo, pod které se schová téměř všechno. Protože jakmile řeknete „strategická infrastruktura“, najednou se dá obhájit kdeco.
A když má výjimka trvat až do roku 2036, není to výjimka. Je to nové pravidlo. Přesněji: nový režim zadlužování.
Zvláštní je také způsob, jakým to vláda prosazuje. Na začátku to vypadalo jako běžná transpozice evropských pravidel. Takový nenápadný legislativní technický tisk. Jenže pak, zhruba sedmnáct hodin před druhým čtením, přišly zásadní pozměňovací návrhy. A z technické novely se stal návrh, který mění pravidla pro stovky miliard korun.
Takto se opravdu nemá zacházet s veřejnými financemi. Ani s parlamentem. Ani s lidmi, kteří to celé budou platit.
A kdo to bude platit? Ne vláda. Ne ministři. Ne tiskové konference. Zaplatí to lidé, kteří budou v příštích letech pracovat, odvádět daně, živit rodiny a splácet nejen jistinu, ale i úroky. A ty úroky budou v příštích letech stát desítky až stovky miliard korun. To jsou peníze, které pak nebudou na školy, zdravotnictví, sociální služby, péči o seniory nebo rodiny s dětmi.
Vláda se navíc ráda schovává za celkové veřejné finance. Jenže ty dnes pomáhají držet nad vodou hlavně obce, města a kraje. Ty hospodaří odpovědněji než stát, hospodaří přebytkově. Jinými slovy: vláda se chlubí vysvědčením, ve kterém jí známky vylepšují samosprávy.
A pak je tu ještě jedna zvláštní věc. Doma vláda ANO roky útočila na reformy minulé vlády. Hlavně na důchodovou reformu. Jenže když se jedná v Bruselu, najednou se tyto reformy hodí. Evropská komise totiž vidí, že předchozí vláda udělala kroky, které pomáhají dlouhodobé udržitelnosti důchodového systému. A tak vláda, která doma reformy kritizuje, z nich v Bruselu těží.
To je opravdu pozoruhodná disciplína: doma reformu napadat, v Bruselu se o ni opírat.
My jsme za minulé vlády udělali změny v důchodovém systému, které nebyly vždy populární, ale byly potřebné. Zároveň byly sociálně citlivé. Zvýšili jsme minimální důchod, zachovali výchovné, posílili ocenění péče o děti i blízké, mysleli jsme na vdovy a vdovce. Ale také jsme řekli, že solidarita musí jít ruku v ruce s odpovědností.
Díky tomu může být letos důchodový účet v přebytku. To není náhoda. To je výsledek odpovědných rozhodnutí.
Současná vláda žádnou podobnou reformu nepřináší. Nepřináší plán, jak snížit mandatorní výdaje. Nepřináší odvahu říct, co stát už platit nebude. Přináší sliby, výjimky a vyšší zadlužení.
Aby bylo jasno: problém není v tom, že stát má investovat. Problém je v tom, že vláda chce investice použít jako omluvenku pro rozvolnění pravidel. Každá vláda umí říct, že utrácí za dobrou věc. Odpovědná vláda ale také musí říct, kde ušetří.
Rozpočtová odpovědnost nezačíná tím, že si vláda najde novou výjimku. Začíná tím, že má odvahu říct ne i sama sobě.
Proto tento návrh nebudu nazývat zákonem o rozpočtové odpovědnosti. To by bylo příliš laskavé.
Je to vládní návrh zákona o zadlužování České republiky. A lidem je potřeba říct naplno: dluh nezmizí tím, že ho vláda přestane počítat.
Budu rád za váš názor, klidně piště na jurecka@kdu.cz
Marian Jurečka
