Článek
Rozmohl se nám tu takový nešvar… Slavná věta ze stejně slavného českého filmu.
Flexicurity je Dánský systém na trhu práce, kde je možné zaměstnance propustit bez udání důvodu, ale zároveň s tím mu náleží vysoké odstupné, vysoká podpora v nezaměstnanosti a zároveň má dotyčný velmi snadný přístup k rekvalifikaci a dalšímu vzdělávání.
Čeští ministři, zejména pan Stanjura ale o takový systém nestojí. Jejich cílem totiž není Dánský model, ale ten Americký. Ne nečekejme, že to otevřeně přiznají, protože to by jim nepřineslo dost politických bodů.
V souvislosti s tímhle fušérským opisováním z Dánska mě napadá mnoho jiných podobných příkladů fušerského opisování legislativy z jiných míst Evropy a světa, které, řekněme si upřímně dopadly podle jiné slavné věty …mysleli jsme to dobře a dopadlo to jako vždycky.
Ukazuje to, že češti politici nejen že nevidí souvislosti, ale záměrně je přehlíží. Občan se opakovaně musí ptát, v čí prospěch tak činí a proč to má celé odnést právě on.
A to bohužel není problém až současné vládní koalice. Léta jsme sem lákali na pobídky subdodavatele a výrobce kdečeho, jen abychom si ekonomiku zabetonovali v subdodavatelské poloze. Ta sebou nese tlak na nízké mzdy, neustálý přísun levné pracovní síly a nízkou míru inovací a automatizace. To, co by na západ od nás dělal jeden Němec na novém stroji dělají u nás dva Češi nonstop na stroji 20 let starém.
Asi se ptáte, proč to tak je, a ten důvod je vlastně až směšně jednoduchý, staré členské země EU při vstupu nás a dalších nestály o další konkurenci na pracovním trhu, ale o levné subdodavatele a nové trhy pro své výrobky. A my jsme se dokonale podřídili.
Politici vykládali a vykládají občanům fráze o rovné Evropě, přičemž faktický stav dokládá něco zcela jiného. Evropa je stále rozdělená na východ a západ a na sever a jih. Ba co hůře, ekonomicky a svým vlivem upadá nejen na periferiích, ale už i v centru.
Při tom všem snažení o ekologizaci Evropy se totiž zapomnělo na pár podstatných faktů.
Každá civilizace je závislá na levném, dostupném a stabilním zdroji energie. Například bez plynu nemáte těžký průmysl a bez těžkého průmyslu nelze efektivní budovat obranu státu. Čím je stát komplexnější, tím více takové energie potřebuje, přičemž narůstající komplexnost jde ruku v ruce s růstem životní úrovně.
A zároveň nelze být ekonomicky a mocensky závislí na jiném velkém hráči, ať už je jím Čína, Rusko nebo USA, protože tamním politikům a občanům Evropan neslouží jako příklad, ale pouze jako zdroj ekonomického zisku. Komu jinému by na nás mělo záležet více než našim vlastním politikům? Jenže co když je to jedno i jim, co když se nechtějí dívat dále než za svůj volební mandát, a když už to udělají, tak jsou to ideologické a absurdní vize?
Jak mohou o tom, co a za jakých podmínek budeme v Evropě vyrábět rozhodovat politici, kteří nikdy takovou výrobu neviděli? A to pouze na základě doporučení svých poradců, často placených bůh ví, kým a bůh ví odkud.
Nastolujeme zde otázku vstupu do EUROZÓNY, aniž bychom položili tu mnohem důležitější otázku a tou je co se současným Evropským kočkopsem, který se na jedné straně tváří jako jeden stát, aby na straně druhé říkal že jím není.
Neřeknu, která cesta je správně a za jakých podmínek. Protože obě cesty mohou za určitých podmínek vést k prosperitě, a za jiných k úpadku a rozpadu. My ale v tuhle chvíli nevíme, zda Evropa míří tím či oním směrem. Nejen proto, že si nikdo nedokázal stanovit cíl, nebo se na něj alespoň zeptat občanů. Ale dokonce nedokážeme harmonizovat tak triviální věc jako dopravní předpisy.
Chceme-li se jako Evropa, ale i jako ČR posunout, musíme si stanovit cíle. Jasně je pojmenovat a pak s nimi a cestou k nim buď budou občané souhlasit, nebo zvolí někoho jiného. Jak ale může občan důvěřovat politikům, kteří před volbami něco jiného říkají a po volbách něco jiného činí? Bez téhle elementární důvěry se demokracie dříve či později rozpadne ve vládu několika málo elit, zvolených několika málo lidmi, kteří ale pak budou rozhodovat o osudech nás všech. A to se netýká jen současného premiéra a jeho vlády, ale bohužel i všech minulých. Jejich lhaní občanům narušilo tuhle podstatnou důvěru mezi občanem a politikem. Není podstatné, kdo lhal více či méně. Podstatné je, že to udělal a že to udělal vědomě. A lhář zůstane pro druhé už navždy lhářem s velmi omezenou důvěrou.
